ARWC 2012 RIF – 2. část

Dopíjím posledního Birella, jednoho z mála co jsem si uchránili, dojídám fazole a vyrážíme. Nevyrážíme z hospody, ale z depa ASSISTANCE1. Je odpoledne, jsme na cestě přes dva dny a dle popisu trati se nacházíme někde ve třetině trati. Na východu z depa dostáváme mapy a roadbook na další třetinu závodu a po chvíli opět usedáme a začínáme je studovat.
Foto Dan Šilar

Noc 3: Do tunelu

První krátký trek jsme pracovně nazvali Lysá hora. Má něco kolem 10km a je pořád do kopce. Sutí, která je tak prudká, že se jí sotva jde jít, lesem, trním, lesem, po louce.. před setměním jsme v depu. Skládáme kola, kolem nás švitoří Španělština (španělskej a ekvádorsko-chilskej tým) a my s podezřením na krutou etapu MTB studujeme mapy.

Složit kola.


A vyrazit do kopce, to už umíme.

Podezření se potvrdilo. Výjimečně, alespoň zpočátku, pojedeme po rozumných cestách, na oplátku ale vystoupáme nad 2600 m.n.m. do sedla Col du Parpaillon, kde nás tunel dostane na druhou stranu hřebenu. Zatímco cestu nahoru si zpříjemňujeme různými hříčkami a kvízy, cesta dolů je pro mě doslova utrpení. Přestože se snažím soustředit, dá se říct, že částečně spím. Vždy, když se proberu, tak mi dojde, jak se věci mají, zděsím se a několikrát si naliskám. Už ani toto nepomáhá, při každé zastávce se ptám Filipa na výšku. Bohužel se mi dostává odpovědi jako 2300 a podobně. Což znamená, že pojedeme dolů.. ještě třikrát tak dlouho! Nějak se mi to podařilo sjet, Filip za mnou se musel děsit nebo bavit mou jízdou, možná obojí.
Chvíli se dohadujeme, zda budeme spát, či nikoliv, po chvíli nacházíme pěkný strom domlouváme se na 20 minut spánku pod ním. Jenže z našich 4 budíků zazvonil jeden, který nikdo nezaslechl a budíme se skoro o hodinu později. Zmrzlí, ale vyspaní sedáme na kola a po cestičkách a chvíli i lesem míříme za další kontrolou. Rozednívá se, míříme do údolí, abychom po jeho jedné či druhé straně neúnavně stoupali do předsunutého depa v horách. Další skoro tisíc metrů převýšení.

Den 4 – Další trek

Složit kola, nabalit zase batoh vším možným i nemožným, nabrat vodu a pryč odsud. V depu se potkáváme s Danem, ten pak jde kus treku s námi a fotí.


I takové pohledy se naskytnou při delším závodě.



Tam někam vedou naše kroky




Dál nahoru.


Další tankování vody, už pokolikáté?


A závěr v suti.

Vyškrábali jsme se do sedla a přes několik dalších se blížíme k depu. Potkáváme nějakého člověka, co nemá nic společného se závodem a dost nás to překvapuje, na to nejsme vůbec zvyklí. Máme podezření na pořadatele a kontrolu výbavy, ale byl skutečně jen montér. Při sestupu z posledního sedla to se na chvíli kazí počasí a dokonce lehce poprchá. O dešti se mluvit nedá, jsou to opravdu jen propagační krůpěje a byl to vlastně jediný náznak deště v celém závodě. Stmívá se, už zase… Dál mi v paměti utkvělo krvácení z nosu a to vlastně jen proto, že jsem se ním pral přes hodinu. Postupujeme na poslední kontrolu, v roadbooku nás varují před kluzkými sutěmi z nějaké místní horniny. Jediná cesta v mapě se rychle ztrácí a po chvíli nejistoty volíme nouzové řešení oklikou zespodu přes depo. Zpětně se ukázalo, že to byla nejlepší a nejspíš také jediná cesta (sutě zespodu vypadaly naprosto neschůdně). Bohužel na dohledávce máme značné problémy, kontrola je umístěná někde v korytu přítoku řeky. Chodíme korytem řeky nahoru a dolů, poměrně dlouho hledáme kontrolu, zdá se nám, že jsme strašně vysoko, ale po setkání s dalšími týmy, které měly nemenší problémy, kontrolu nacházíme ještě výš. Už se na nás podepisuje značná únava, bojujeme se spánkem a v depu uleháme na necelou hodinu ke spánku. Bohužel jsme se opět neprobudili podle plánu, ale o více než půl hodiny později, time management není tentokrát naše silná stránka.

Další skládání kol




Došlo i na trochu toho zdravotnictví.

Den 5 – Into the Wild

Jak už to tak bývá, začínáme na kole do prudkýho kopce. Cesta se postupně zhoršuje, až skoro zmizí. Stoupáme údolím, a každou chvíli to vypadá, že se údolí někde uzavře a nepůjde projít. Vždycky nás ale cestička nebo aspoň nějaká římsa protáhne dál. Stoupáme opět nad 2000 m.n.m a protože tam jsme v národním parku musíme pár set metrů kolo nejen tlačit, ale přímo nést. Následuje přejezd po loukách, kde jsou buď jen náznaky cest nebo vůbec. Počasí je krásné, rychlost malá. Ostatně pořadatel tady očekával průměrnou rychlost jako 6km/h a podobně. Časem zjišťuju, že na poslední mapě, kterou máme je jen kontrola, nikoliv depo. To je trochu problém, protože tentokrát jsme se rozhodli vzít jen ty mapy, které budeme potřebovat přímo na etapu. No je to problém, ale snad ho pak nějak vyřešíme, ještě je to daleko. Konečně začínáme sjíždět. Teší nás, že nebudeme stoupat, ale jestli bude etapa pokračovat stejně jako začala, tak i sjezd bude spíš cvičením v nesení kola.
K našemu překvapení je lesní cesta dopře jetelná, pak i traverzová cesta po kamenech se dá při velkém potlačení pudu sebezáchovy až na pár míst jet. Pár kiláků před kontrolou najíždíme na cestu a pod námi je už jen několik kilometrů dle mapy otevřeného a značně neurčitého terénu. Dál už naše mapa nesahá, ale slyšíme nějaké hlasy. Ne to nejsou halucinace, ale dojel nás francouzský tým. Normálně bychom z toho moc radost neměli, ale teď se nám to více než hodí. Vysvětlujeme jim naši situaci a pokračujeme společně dál vstříc neurčitému terénu.
Jaké je ale naše překvapení, když z otevřeného terénu se vyklubou hromady jemných břidlic a z těchto hromad dokonalý, přírodní několikakilometrový bikepark. I v této fázi závodu si to užíváme. Do depa nás čeká už jen pár kilometrů po lesní pěšince a u pořadatelů oblíbená disciplína „posun korytem řeky“.

Odpoledne jsme v dalším depu ASSISTANCE2, což znamená 4 hodiny přestávku. Složit kola, sušit věci, jíst a spát. Spát pokud možno co nejvíce. Další disciplínou je canyoning, časové odhady se různí, ale nejčastěji slyšíme něco o 8 hodinách. Přibalujeme neopreny, fasujeme další sadu map, a se setměním vyrážíme. To znamená nejprve po pěšinkách vystoupat asi 800 metrů. Tam stojí panáček s ohněm a oznamuje nám: „Je půlnoc a voda má 14 stupňů, takže je opravdu studená.“ Potkáváme se tam se dvěma týmy, ale rychlejším oblečením nastupujeme do kaňonu první a už je dál nevidíme. Už toho celkově moc nevidíme. Kaňon se zužuje, vůbec nepočítám kolikrát plaveme, kolikrát slaňujeme vodopád nebo nějaký schod. Vím ale, že u neoprenu se počítá s daleko pomalejší výměnou vody. A taky vím, že když někdo z týmu usne a zastaví se, tak zbytek týmu klepe kosu. Několikrát se kaňon rozšíří a už to vypadá, že jsme na konci, aby se zase objevilo lano, vodopád.. Prakticky po celou dobu doufám, že odborový svaz francouzských vodopádů vstoupí do stávky. A takhle pět hodin. Konečně cvakáme kontrolu, škrábeme se nějakých sto metrů nahoru, abychom pak skoro dvojnásobek slanili do koryta řeky. Do depa je to 6 kilometrů.. korytem řeky. Tohle je ale jiný koryto a jiná řeka. Koryto je úzké, strmé a vody je hodně, neustále tak vytváříme a zase rušíme vícečlenný konvoj. Občas se někdo zapomene, teď se spánkem bojujeme všichni. Vlastně nejdeme spát jen proto, že je nám strašná kosa a depo je kousek. Vidíme kouř a něj také depo, kde nás krom našich zásob a suchého oblečení, čeká také koza. Prostě koza, normální zvíře. Nevím proč tam byla, ale zkrátka nám přibyla další starost dávat si pozor na jídlo.


Jedno z nočních dep (asi 4. nebo 5. noc).

Den 6 – Water Inside
Jestli byl předchozí kajak plný kamenů, tak tento je jimi doslova zamořený. Přestože jsme na kameny zpočátku nadávali, hodně se o ně otíraly, naráželi a měnili kvůli nim směr, nebylo to nic, nad čím bychom museli zoufat. Kamenů bylo tolik, že ať jste byli lepší nebo horší vodák, na každého čekal nějaký ten kámen a ne jeden. Spíše to chtělo pořád jet, kámen nekámen, a zhruba držet směr. Kajaková etapa byla zamořená kameny, bohužel náš kajak byl nejen SIT-ON-TOP, ale taky WATER-INSIDE (c), což znamenalo, že se postupně měnil v těžkou a neovladatelnou nádobu plnou vody. Když se nám s ohromným úsilím povedlo správně naklonit tento naplněná barel vody, tak už v té poloze zůstal. Tak jsem vysedli, vytáhli loď na břeh, a jali se ji vypouštět (tedy několik minut čekat, než voda vyteče, nic jiného se dělat nedalo). A takhle každé 4 kiláky. Asi 3 kiláky do cíle mi došla trpělivost, že už to prostě dojedem a nebudem to vypouštět! Loď nás hned přesvědčila o tom, že to nebyl dobrý nápad. Polopotopená ponorka držela takový náklon, že do ní teklo vrchem, vší silou jsem ji naklonili opačně, aby do ní teklo z opačné strany.. kajak stále držel tuto polohu jak hluché dveře. Opět jsme tento neovladatelný bazmek vytáhli na břeh a potupně vyprázdnili.

Někde ke konci biku:


V pozdním odpoledni konečně vystupujeme z kajaků a převlékáme do suchého, které jsme si v tomto depu takticky nechali. Krátký 15km trek na start další MTB etapy by neměl trvat dlouho. Koukáme na svah nad námi a rozvažujeme. „Areál elektrárny nám zakazuje roadbook, cesta je vyškrtaná. Co po nás asi tak chcou? Abychom to rubali tady tím prudkým napalmem nahoru?“ Evidentně jo, takže stoupáme do prudkého kopce a proplétáme se mezi ostnatými keři než konečně narazíme na cestu. Potkáváme se s nějakým francouzským týmem, ale teď už není možné říci, kdo je před námi a kdo za námi, protože spousta týmů jede různé zkrácené varianty a už teď je jasné, že i my jeden limit nestihneme a budeme muset přejít na zkrácenou variantu. Sice tu nejméně zkrácenou, ale celá trať je přece jen celá trať. Teď už s tím nic neuděláme. Přecházíme hřebínek a kolem lomu sestupujeme do vesnice. To se nám snad zdá! Vesnice, lidi! Celý závod jsme mimo depa neviděli nikoho, kdo by nepatřil k závodu a teď najednou vesnice a v ní pizzerie. To bude nadlouho, tak si nad mapou necháváme zajít chuť, v tom ale Kristýna přináší pizzu. Tak to je výborná vzpruha. Navíc už jen dvě kontroly, každá v jakýmsi údolí a pak depo!

Opouštíme vesnici a pokračujeme údolím ke kontrole. Nejdříve nás vítá šipka s ukazatelem kudy, pak cedule varující před minovým polem, nakonec cesta ztrácející se v houští. Cesta se tu a tam ztrácí, ale zřetelně vede do úzkého prudkého údolí, kde už je to jasné. Setmělo se a my pokračujeme údolím, kolem nás jsou svahy jako kráva. I podle mapy to vypadá na pořádnou soutěsku. Soutěska se neustále zužuje, ale voda je v něm stále uvězněná. Vypadá to zase na mokrý postup. A my si tak mazaně přichystali oblečení, abychom tady byli v suchým. Opět namáčíme nohy a vypadá to, že bude hůř. „Snad nebudem plavat“ pronáší kdosi do ticha. Všichni jsem ztuhli, ale velmi rychle tuto myšlenku zavrhujeme, protože to přece není možné, to by nám Pascal neudělal. Canyoning přece už byl. Postupujeme vodou, občas před sebou zahlédneme čelovky týmu před námi. Už jsme ve vodě i po pás a slyšíme křik. „Slyším křik týmu. To znamená, že mají buď kontrolu nebo problémy.“ oznamuji svou úvahu týmu, zář čelovky osvětluje naše obličeje, ze kterých je patrné, jak každý šrotuje, co by asi tak mohli mít za problémy. Ne, ne. Raději mají kontrolu.
A je to tady. V souvislé hladině se zrcadlí lano s uzly nad ní. Je jasné, co se po nás chce. Rychle svlíknout, přeplavat, vyšplhat a nahoru. Jak řekli, tak udělali, jen fáze „přeplavat, vyšplhat a nahoru se nám trochu rozrostla.“ Máme kontrolu, zajásáme a šplháme do strmého kopce nahoru.

Tady a obzvláště při klesání do dalšího údolíčka se naplno projevuje nedostatek spánku a tým usíná za chůze. Jsem jakžtakž při smyslech a snažím se nás dostat co nejrychleji do depa. V tomhle stavu ani jiný cíl mít momentálně nemůžeme. Navíc při našich schopnostech se vzbudit nehodlám riskovat spánek. Neustále odpovídám na dotazy, kdy už tam budeme. Tady mi teda kartograf moc nepomohl. Přestože usínajícím lidem v noci připadá, že už tam dávno musí být, tak si myslím, že to bylo do depa výrazně dál. Vůbec se pak nedivím, že by mě kluci nejspíš zbili, kdyby u toho neusnuli. Hlásím délku do cíle, ale ta vůbec neubíhá. Dojde i na takové nečisté triky (neúmyslně), kdy „už tam skoro jsme“ a „už to je tady nad tím“ a pak je to najednou dalších „asi 400 metrů“.. do kopce.


Naplánovat trasu


Pořádně si na ni posvítit


A nakonec si ji i zakreslit.

V depu dostáváme roadbook ke zkrácené variantě tratě (mapa pro tento přesun není, jen roadbook). Vynecháváme jeden trek a krátké kolo, dorazíme strží přímo na kontrolu, kde se napojíme na začátek poslední cykloetapy. Dle roadbooku tento přejezd není měřený („Time for this stage is neutralized“ píše roadbook), musíme na ní strávit minimálně 10 hodin, možná i více, podle rychlosti vedoucích týmů. Je něco po druhé hodině ráno, z kontroly tak můžeme vyrazit nejdříve po poledni. Dle odhadů to znamená několik hodin odpočinku a ten si náležitě užíváme. Po rozednění vstáváme, balíme a vyrážíme vstříc kontrole a blížícímu se cíli.

Den 7: Zase ten roadbook

První překvapení na nás čeká hned po výjezdu, kdy cesta do údolí nevede nahoru, ale hodně strmě nahoru, vede do jiného údolí než vidíme. A dál už je to jasné… a z kopce („Use road DXXX to jakési vesnice. Follow down the valley. Follow the signpost to Lantosque…“). Cestu se správným číslem máme, svištíme do „jakési vesnice“ do údolí a pokračujeme dolů údolím. Krásně to odsýpá, snad první souvislý kus po asfaltu, údolí se postupně narovnává slábne a vjíždíme na kruháč skoro u moře. Na kruháči zatáčíme na Lantosque, ale moment. Todle je nějaký divný. Tudy není Lantosque, na kruháči to vypadá jakoby šipka na Lantosque vedla zpět stejným údolím, kterým jsme přijeli. Co je to za blbost? Přece nás nepošlou stejným údolím zpět? Wtf? „Roadbook is your bible“ mi rezonuje v uších. Znovu a znovu čteme roadbook.

Mám takové nepříjemný pocit, že už vím, co je špatně. Nechce se mi ale věřit, že by to mysleli vážně. Po dotazu na místního a správném vyslovení města Lantosque nás místňák posílá údolím zpět nahoru. Ať se na mě francouzští panáčci nezlobí, ale tohle prostě posrali. Výrazem „follow down the valley“ mysleli jeďte údolím.. nahoru. To je sice fajn, že to tak mysleli, ale tohle to prostě neznamená. Je to podobný, asi jako kdyby nás pokynem „po proudu řeky“ poslali k prameni nahoru. Jenže co naplat, cítím strašnou bezmoc, ale nezbývá nám nic jiného než sednout na kolo a vyjet to údolí, které tak krásně odsýpá, zpátky nahoru. A tak jsem udělali na kruháči čelem vzad a vydali se zpět. Nálada je na bodu mrazu, nikdo moc nemluví, všichni si to přebíráme po svém, tohle nám rozhodně nepřidá. Moje hlava se nechce smířit s tím, že bychom ztratili tolik na takové záležitosti, taky jsem naštvanej, protože ať se na to podívám jak chci, tak to je prostě chyba, která nás stojí moře času a energie, které je méně než málo. A taky jsem unavenej nad tím přemýšlet, raději se jdu dál soustředit na mapu, ať nás nepotká podobné překvápko.

Pohled na hodinky prozradí, že už je skoro dvanáct, jsme sice u pobřeží blízko Monaka, jenže bychom se potřebovali vrátit trochu víc zpět. Během pár chvil se pro nás otevře kontrola a my z ní budeme muset objet. V roadbooku sice stojí, že čas přejezdu se neměří (Time is neutralized), to je tak zřetelné a zřejmé, že o tom už snad pochybností být nemůže. Logické to zrovna není, ale nebylo by to poprvé. No radši už nepočítáme s ničím a na kontrole se zeptáme. To ale přijde až stovky metrů výše a o pět hodin jízdy i tlačení a nesení kola později. Raději se ptáme na kontrole, paní nám sice moc nerozumí, ale dává nám jasnou odpověď – čas se nepočítá. Takže si jdeme lehnout na slunce. Po chvíli dostáváme od té samé paní opačnou odpověď – jeďte hned, čas se měří, nám už od poledne (tedy po těch 10 hodinách). Není to odpověď, kterou bychom chtěli slyšet, ale raději jedeme hned dál. Tak si říkám, co máme brát jako směrodatné, jestli roadbook („roadbook is our bible“), instrukce od pořadatelů, z nichž někteří pořádně nerozumí a během pár minut dostaneme dvě protichůdné odpovědi nebo vsadit na vlastní úsudek. Použili jsme postupně všechny možnosti a žádná se nám nevyplatila. Raději tyhle úvahy rychle utnu, na to bude čas po závodě. Teď hlavně koukat do mapy, ať ještě něco nezadrbem. Čeká nás snad už jen poslední noc.

Takhle jsme vypadali skoro po sedmi dnech, ještě na trati, bez cílové euforie:



Noc 8

Poslední bike se dá překvapivě docela jet, spánek se daří úspěšně držet daleko od nás, navíc po první půlce vede trasa převážně dolů, jaká to úleva. Jedeme už bez chyb, ještě za tmy vjíždíme do města, kde nás vítají směrovky TURBIO a MENTON a Apollinaire ožívá ve školních lavicích. Závěr jsem úplně nepochopil, očekával jsem, že to tam na nás Pascal vybalí a po týdnu v horách nás ohromí příjezdem do města. Místo toho nám opět vyškrtal cesty tak, že nás donutil jet různými stezkami v roští. Na jedné z nich Pepra potkal defekt. Do cíle už je to jen kousek, oprava defektu je běžná věc. Běžný ale není, aby se mi během pár vteřin začalo chtít strašně spát. Musíme už vyjet, jinak asi usnu. A doteď ta poslední etapa probíhala tak krásně! Nasedáme na kolo, spánek mě velmi rychle opouští. Trochu hledáme poslední kontrolu na vrcholku. V mapě jeden, v reálu tři, tak nám chvíli trvalo, než jsme našli ten správný. Nad ránem sjíždíme do depa, kde naposled skládáme kola do krabic, bereme vše potřebné na kajak do dvou loďáků a přes dvě kontroly míříme uličkami na pláž.

Poslední den

Pod tíhou loďáků s vybavením na kajaky cvakáme dvě kontroly a již za světla sedáme na pláži do kajaků. Poslední kajak do cíle už si užívám, pokud zrovna neusínám a že takové okamžiky byly. To pak kajak různě zatočí a háček se diví, proč se tak kličkuje. Po osmé ranní konečně vystupujeme a vstupujeme do cíle. Po 170 hodinách, tedy více než týdnu, jsme na 24. místě konečně dorazili do cíle. Už před náma nejsou žádný hory a kopce, který bychom museli přejít nebo přejet, nic nikam netlačíme, batohy na zádech nemáme… Už jsou před námi jen hory jídla a pití a kopce spánku. V cíli už do sebe cpeme všechno co najdeme. K tomu pivo a jsme spokojení. Přestože to na našich výrazech nešlo vidět, zavládla ohromná spokojenost. Jen jak je tělo unavené, už nemá energie na to vyjadřovat pocity nebo se párat s nějakou mimikou. Ale ty pocity tam jsou, silný, a jak! Jen jsou uvnitř, tvář vypadá pořád stejně.


Poslední metry


Už v cíli.



Cílové foto musí být.


A tohle už známe. Čas, únavu přebije euforie a radost z cíle.

Doslov

Únava a respekt. To je asi to, co prožívám několik dní po závodě. Tělo je stále unavené a hlava si to postupně srovnává. Přestože to nebyl závod v žádném podivném exotickém terénu, byl to pro mě asi nejnáročnější závod, co jsem kdy šel. Když přemýšlím nad nejtěžší částí závodu, nejsem schopen vybrat jednu jedinou. Nejtěžší na závodě bylo to, že byl těžký pořád. Nikde nešlo polevit, žádná odpočinková etapa, prostě záběr od začátku až do konce. Až teď, když dopisuji tento článek, přidávám fotky a koukám do map, si připomínám a uvědomuji některý věci a dochází mi, kolik jsme toho vlastně v jednom závodě stačili zažít. A za to jsem vděččný.

A pak tady máme ten prokletý roadbook. Na jedné straně jsou tam evidentní nesrovnalosti („Time is neutralized“ prostě znamená, že se čas neměří, tam není co řešit), někde je to více než diskutabilní, ale taky to většina ostatních týmů pochopila, takže chyba musí být i nás. Jsem přesvědčen, že kdybychom se ohradili proti přejezdu na kole, jejich výrazu „time is neutralized“ a řešila to jury, tak nám musí dát za pravdu. To ale neřeší, jak se těmto problémům do budoucna vyhnout. Když jsme přemýšlel, co dál, došel jsem k tomu, že jsme toho od pořadatele čekali příliš. Čekali jsme, že roadbook bude logický, že co je důležité, tak to v něm bude a bude to tam jasně a správně. Tak tomu ale nebylo. Pro příště prostě nesmíme předpokládat nic z toho. Musíme předpokládat, že roadbook psal naprostej kretén a podle toho se zařídit a ptát se i na zdánlivý nesmysly. Je riziko, že pak za kretény budeme my, ale radši být za kretény, než chybně předpokládat rozumné pokyny.

Pár slov si zaslouží i pořadatel. Během závodu jsem přehodnotil výroky o francouzské byrokracii (jen pro tento závod, jinak jsou pro mě Frantíci pořád vrcholem byrokracie). Přestože jsme měli po většinu času s sebou strašně moc povinné bagáže, prakticky vše jsme poměrně často použil. A to vůbec nepršelo a počasí bylo více než příznivé. Závod také od počátku vypadal složitě až chaoticky, obávali jsme se dalšího MS ve španělském stylu, nakonec byl jen složitý, nikoliv chaotický, pořadatel to ustál. Chtěl po nás také všechny možné i nemožné certifikáty. Když se ale zpětně podívám na obtížnost raftů a kajaků, co jsme kde lezli a jak často jsme používali lezecký materiál, tak požadavek na tyto certifikáty se jeví jako naprosto přiměřený.

Teď, několik týdnů po závodě, kdy je únava dávno zahnána a nadšeně se plánuje na jaký závody příští rok vyrazíme, zůstal hlavně silný zážitek. 24. místo není úplně to, co jsme si před závodem představovali, ale ono toho bude víc, co jsem si nepředstavovali. Díky vám týme! Díky Peprovi, že mě na tom kruháči nezaříz, Filipovi, že jsme se na lodi neposekali a Kristýně, že po mě nehodila banánem, kdysi v dávných dobách na začátku závodu, když jsem jí ho nutil a díky Danovi, jak se o nás krásně staral.
Díky České asociaci extrémních sportů, a našemu hlavnímu partnerovi firmě Adidas. Děkujeme firmě NUTREND, jejichž produkty jsme zobali celý týden. Děkuji firmě Sanasport, jejichž boty mě provedly celým tímto horským peklem a moje nohy to přežily ve zdraví. Děkujeme všem, kdo nám fandili a podporovali.

Leave a Reply


5 × = čtyřicet pět