Dvojitá Čína

Jeden článek, dvě Číny: Jedna otrava, dvě závodní výpravy do Číny, tři závody, 35 stupňů ve stínu, desítky hodin ve vlaku i v autobuse a několik tisíc kilometrů v letadle i ve vlaku a miliony lidí. Inu, Čína.

Když jsem chtěl napsat článek a o zářijových závodech v Číně, uvědomil jsem si, že bez článku o dubnových závodechj to půjde těžko. A tak místo dvou článků je tady jeden dvojčlánek, o obou výpravách do Číny, pekně na jednom místě.

Duben 2011 – Baise Outdoor Quest, Čína

Čína – pro závody v AR dost netypická destinace, ale přišlo pozvání od organizátorů a tak jsme na konci dubna ve složení Palonc, Jarda, Bára a Tom vyrazili. 16 hodin v letadle, 2 přestupy, dalších 6 hodin v buse a konečně jsme v hotelu ve čtvrtmilionovém městě Baise v provincii Guang-Xi (na JV Číny, u hranic s Vietnamem), která se na příštích několik dní stala naším domovem. Už cestou busem nás překvapilo, že i na dálničních billboardech jsou plakáty s naším závodem. Město Baise bylo celé doslova polepené plakáty, všude vlaječky s logem závodu, cedule, lampiony, mávátka… takhle se zkrátka dělá propagace.

Dostali jsme přiděleného překladatele, který se představil jako Johny. Vzhledem k tomu, že byl… řekněme víceméně neschopný, stejně jako většina ostatních Číňanů, všichni jsou od té doby pro nás Johny.

Všichni Číňani jsou prostě Johnny.

Uvítací večeře a vůbec jídlo v hotelu naznačuje, že nás čekají zajímavé časy. Z 20 chodů jich asi 15 z nich vůbec nejsme schopni poznat, co to vlastně je a podobnou úspěšnost máme i u běžného jídla. Čekali bychom, že „chicken pieces“ budou prostě kousky kuřecího masa. Omyl! Jsou to skutečné kousky kuřete, se vším všudy. Zobáčky, pařátky, kosti, křidýlka, prostě to tam nasekali hlava nehlava. S „Pork ribs“,“duck pieces“ je to úplně stejné… co my tady budeme jíst?

Další den kontrola povinného materiálu, focení. Jedeme na vyjížďku na biku a zkoušíme si zvyknout na místní podmínky. Na to, že Čína je jedno velké staveniště, se dá zvyknout poměrně jednoduše. Co však bude problém, jsou místní teploty – neustále nad 30 stupňů a maximální vlhkost, takže se pořád cítíme jako v prádelně. I s časovým posunem to nebude žádná sláva – budeme vstávat kolem 5. až 6. hodiny místního času, tedy jako bychom vstávali o půlnoci.

Na místní terén jsme si poměrně zvykli.

I na tu kulturu si nějak zvykneme.

I na tu dopravu si nějak zvykneme.

Nakonec si zvykneme i na ty spratky.

Závodu se účastní jen 25 týmů (15 zahraničních a 10 místních), je to ale etapový závod, 3 dny, každý den jen asi 70 km, po fáborkách, žádná navigace… takže to bude krátký. A taky to budou všichni rvát jako hovada.

Před slavnostním startem přichází ceremoniální zahájení. A to pojali Číňani ve velkém stylu. Ostatně jako všechno. 30 oficírů řeční čínsky, stovky pořadatelů drží draka a stejně početný je i místní orchestr trubačů. Děti fandící na povel jdou do tisíců. Po hodině řečnění se najednou spustily rachejtle, oficíři sklapli, drak se rozvlnil, trubači zaduli do trubek a děti začaly hulákat. Tak už to asi zahájili. A my už konečně můžeme závodit.

Dětí jako smradů.

Začínáme na kole, nejprve dva krátký okruhy městem a pak už začneme šplhat po místních kopcích. Horko je pekelný a po Ecomotion nejsem zrovna naladěnej na takhle rychlý tempo. Na konci 40km kola toho mám fakt dost, ale rychlý depo a vyrážíme na 9km běhu. V druhé půlce se trať zvedá, lupneme 600m převýšení, cesta se mění v kamzičí stezku a o běhu tak nemůže být řeč. Po 65 minutách to máme za sebou a čeká nás povinná 15minutová pauza v depu.
Tam se snažíme hlavně co nejvíc ochladit, ale taky i něco sníst a nasoukat se do úvazků. S úderem 15 minut, vybíháme z depa ke 140m slanění do rokle, kde čekáme skoro 15min, než doslaňují týmy před námi. Oproti původním instrukcím máme čekačku, chvála bohu za ni.

Vyškrábat se z rokle zpátky nahoru, cestou se nespálit o rozpálenou slaňovací osmu, zahodit úvazky do připravených tašek a už nás čeká jen 13km běhu s jeskyňařením zhruba v půli. První půlka se příjemně běží, cesta je poměrně dobrá a jeskyně stojí za to: Probíháme asi 1,5km jeskynním komplexem a dál už je to do cíle kousek.

Jenže omyl, je to ještě pořádnej kousek. Přichází peklo. Za jeskyní přichází jeden kopec za druhým, když „už tam dávno přece musíme být“, tak přichází další a další kopec. Pití nám dávno došlo, jíst už nemá cenu, dyť už tam dávno budeme, tenhle kopec musí být přece poslední! Jak to, že ne?! Tak ten další… Cože? WTF? Poslední, údajně 13km etapa nám i s jeskyní trvala skoro tři hodiny. Po skoro 8 hodinách jsme v cíli, naprosto hotoví, žízniví, hladoví, pečení, smažení..

Po korekci výsledků podle stop časů jsme po prvním dnu 12. pár minut za Adidas Terrex. Je nám mizerně, snad se podaří se dát do zítra do kupy.
Ráno na snídani jsme ještě všichni dost uvaření a do jídla se nikomu nechce. Ono taky vstávat o půl šesté (tedy jakoby o půl dvanácté večer) nemáme úplně ve zvyku. Cestou v autobuse na start nám Číňani ukazují, co všechno se dá cenzurovat. V hudebních klipech je rozmazané skoro vše – obličej, rty, zadek (normálně oblečený), rozkrok (taky oblečený), no prostě z těch zpěváků moc nezbylo…

Po krátkým běhu (3km) delší kolo (55 km), jeden defekt a 15 minut povinného odpočinku a vyrazit na poslední běh. 8 km – vystoupat 600m cestičkou v té jejich džungli a seběhnout ke kajaku. Jsme sice asi v 1600 metrech, ale pořád je nesnesitelný vedro a nemáme nic, čím bychom se polili. Ty kilometry tady fungují nějak jinak než u nás. První nadšení přichází, když se prudké stoupání mění v prudké klesání, druhé nadšení, když se najednou před námi zjevuje vodní hladina a to znamená jediné – depo je coby dup a teď už jen pádlovat. V depu na mě organizátoři chvíli nechápavě koukají, když místo do kajaku běžím do vody a chvíli se v ní válím, abych se trochu ochladil.
Posouváme se o místo dopředu, ale tým za námi má jen malou ztrátu. Víc nás ale straší poslední etapa posledního dne. Je to jen 22km běhu, profil nevěstí nic dobrého a jestli to bude jak ty všechny kilometry tady, tak to může být záležitost na 4 hodiny..
Přitom takové kopce běháme jak v Jeseníkách, tak někteří i v Beskydech poměrně snadno. Možná kombinace vedra, vlhkosti, časového posunu a nadmořské výšky dělá svoje… těžko říct co za tím stojí.

Poslední den ráno se na snídani po sobě jen bezradně koukáme. Nikdo nemá na jídlo ani pomyšlení, ale víme, že to je potřeba. Cítím se spíš tak na zalehnutí do postele, než závodění. Ale místo toho naskákat do autobusu a doufat, že se to nějak zlepší. Jeden z autobusů zabloudil a všichni za ním, tím se start odkládá o hodinu a půl. Sice jsme tím ztratily hodinu a půl přijatelnějších teplot, ale mě hodně pomohla – dal jsem se za tu dobu dohromady.
Začínáme kajakem na tekoucí vodě a řeka proplouvá skutečně monumentální krajinou – ostrý svahy, ohromné skalní převisy a podobně. 20km v kopcích na kole, ale po poměrně dobré cestě, odskok na přelanění a pak dalších 20km už poměrně po rovině, povinná zastávka na 15 minut a obávaná poslední etapa. Nakonec není tak strašná, jak jsme se báli. Zpočátku se dá poměrně běžet, pak vede řekou, tedy se můžeme neustále schlazovat, až druhá půlka jde do kopců, kde není voda a tam už jde do tuhýho, ale nějak to zvládáme a za cca 150 minut jsme v cíli. Celkově 12. místo.

A zase ceremónie. Stovky lidí cvičí na podiu, tisíce dětí to sledují. Co na tom, že cvičí každý jinak, partnerky gymnastům padají z ruky, pyrotechnika tu a tam skončí v publiku a obrovské prskavky zapálí monstrózní plakát, že by jej Tomáš nejradši uhasil… hlavně, když je to všechno velký a účastní se toho spousta lidí. Žádná kvalita, kvantita je to, oč tu běží.

Hlavně když jich je hodně.

Ať to klidně shoří.

Hasičů je tady dost.

Okřídlené „zážitek nemusí být příjemný, hlavně když je silný“ platí na těchto závodech naprosto přesně. Po většinu závodu jsem trpěl, nicméně jsem rád za tyto zkušenosti. Ty se mohou někdy hodit. A hodily se velmi brzy. Hned v září jsem vyrazil na závody do Číny znovu. O dubnové návštěvě by se ještě dalo vyprávět, ale to jak jsme se přesouvali po Nanningu, v Pekingu tak dlouho hledali ubytování, až jsme přespali u McDonalda a nebo jak jsme pašovali vodní mlýny, to až někdy u piva.

Září 2011 – Wulong Mountain Quest, Čína

Tak tedy září… oslovil mě Taz, kterého jsem znal už z Patagonie, jestli bych nedoplnil jeho tým (složený ještě ze dvou Malajců) na závodech Wulong Mountain Quest. Měl jsem z toho trochu obavy, ale při rozhodování zda jet a získat tak další zkušenosti nebo zůstat doma, nebylo moc co řešit.

Oproti dubnu je jiné skoro všechno. Tým, místo, složení disciplín. Jen vedro zůstává. Při letu do Číny stojí za zmínku jen to, že pilot místo v Pekingu přistál v Šanghaji, tedy pět hodin zpoždění, přestup na vnitrnostátní let na poslední chvíli, což místní aerolinie zmátlo natolik, že mě šoupli do business class.
Cestou z Čcheng-Čchungu do hotelu ve Wulongu se stavujeme v supermarketu a všichni zběsile nakupují zásoby jídla. Trochu se tomu divíme, ale vysvětlením nám jsou historky o tom, jak se na těchto závodech loni (a předloni) otrávila velká část závodníků. Aha, tak si taky něco koupíme…
Slavnostní večeře, kde jsou všichni opatrní a nikdo se moc nemá k jídlu. Po ní následuje brífink, kde se dozvíme vše podstatné. Další den nás čeká krátký prolog a vypadá to ještě divočeji, než jsem očekával. Jedno je jisté – zima nám nebude. Etapy se totiž různě táhnou mezi městem WuLong, kde bylo včera 37 stupňů a také vedou přímo kolem hotelu, kde je jen kolem 20° C. Možná proto, že všude jsou kopce, strže, jeskyně, cenzura, skály a jsme ve 2000 m.n.m.

Oproti dubnovému Baise Outdoor Quest byly výrazně zkráceny bikové etapy, naopak přibylo hodně kajaku. Krom toho pořadatelé zařadili i některé „tradiční“ čínské disciplíny jako Ancient vegetable race (sbírání přerostlé zeleniny do ohromných núší), Turkey shooting range (střílet nějaký atrapy krocanů) a podobně. Vzhledem k tomu, že tu jsou prakticky všechny velký jména ze světa AR, tak představa jak Nathan Fa’avae, Mike Kloser nebo Richard a Elina Ussherovi (a spousta dalších) pobíhají s košíkem na zádech a hází do toho přerostlý cukety nebo nějakou místní přerostlou zeleninu, je docela bizardní. Jsou to ale všechno spíš taškařice na zpestření jinak náročných etap, takže pravděpodobně rozhodne normální brutální fyzická připravenost jednotlivých týmů. Závodí se krasové oblasti, a čeká nás krom sice krátkých, ale hodně kopcovatých etap, také hodně dlouhých pasáží v jeskyních, slaňování a canyoningu.

Přestože jsem se snažil si dávat maximální pozor, tak jsem něco neuhlídal a od rána zvracím. Ještě, že dnes je jenom prolog. A taky spousta ceremonií, na ty si Číňani potrpí. Oproti dubnu mě už to ale nějak nebere. Všechno monstrózní, všude spousta lidí, ale už si tak nějak říkám „no jo, Čína.“
Jo, ten prolog… Skládá se ze 2 km běhu, 4 kilometry bike and run (4 lidi, dvě kola), kilometrové tradiční disciplíny, kdy tři členové týmu nesou ženskou v nějaký budce, 7 kilometrů bike a trochu běhu na závěr. Tempo zběsilý. Naštěstí je to zhruba v 1500 metrech nad mořem, nebude příliš horko a veškerý horko je tady suchý, takže posun k lepšímu.

Start prologu byl poznamenán hromadným pádem, kdy několik týmů vystartovalo již s tahací gumou a přes ně se přehnaly jiné týmy. My jsme prolog zvládli za 53 minut, a překvapivě se mi běželo/jelo dobře. Jak jsem se rozběhl, nebylo po blití ani památky. Pohybujeme se kolem 15. místa, ale není to definitivní, neustále se aplikují a ruší drobné penalizace (za předčasné nasednutí na kolo, za zanechání kola při bike and run na špatné straně cesty atd.) pro týmy kolem nás. Bude to míchat s dnešními výsledky, ale celkově to moc nehraje tpli, protože nás čekají ještě tři regulérní denní etapy, každá odhadem tak na 8 hodin.

Před startem.

A v cíli.

Jenže co platilo hned v cíli, na hotelu už neplatí a už jsem zase jak chodící (spíš ležící) mrtvola a takových je tu více. Ale v průměru vypadá, že se to zlepšuje. Další etapa má být poměrně dole (cca ve 400 metrech n.m.) a předpověď říká 35-37 stupňů.

1.etapa: Snídaně od půl šesté od rána, stále jen velmi lehká až nic, pořád nejsem schopnej nic přijmout a mám teplotu, čínská otrava mě nechce pustit. Ale hodinová cesta busem pomáhá. Organizátoři trochu zazmatkovali, když nám a dalším dvěma týmům přehodili bedny do depa, takže máme helmy jinde a na tohle jsou opravdu striktní. Ale rychle sehnali 11 bikovejch přileb.. jedna tedy chybí. Úvodních 10 km biatlonu (4 lidi, 2 kola) jsem tak absolvoval v policejní full přilbě, ale zvládli jsme jej v hlavním balíku, při půlkilometrovém plavání v řece s vůní benzínu jsem vyhodil všechno, co jsem měl v sobě a dál už jsem nebyl schopnej nic jíst, jen pít. Na bikový etapě jsme viděli, jak čínský horko a otrava postupně kosí jeden tým za druhým a zůstávají ležet na zemi. Moc nechybělo a skončil jsem několikrát na zemi taky. Několikrát se mi úplně zatmělo před očima, že jsem se musel opřít o kolo. Ještěže nebyl v okolí medik, asi by mě nedovolil pokračovat dál. Ale tohle prostě nějak půjde, musí. Zhruba od 4. hodiny v sobě nic nemám. Všem hodně pomohl canyoning, kdy jsme se dost ochladili a i přes tragickej kajak jsme dojeli po necelých 9 hodinách na 10. Místě (jak v prologu tak v této první etapě jsme se opět naháněli s týmem Adidas TERREX). V cíli na mě ukázal prstem dopingový komisař, jenže po dni bez jídla a v 35 stupních mi trvalo skoro tři hodiny, než jsem byl schopný vyplodit potřebné množství… Nemám nic proti tomu jít na dopingovku, ale proč zrovna dnes? Vypadám snad jako Tomáš Enge? Na hotel jsem dorazil až kolem desáté večerní (kdy už večere byla dávno sklizena), rychle nachystal věci do depa na další den a zkoušel usnout. Mezitím se sesypal Laurel (parťák z týmu) s žaludečníma křečema, vzali si ho do parády zdravotníci, ale hlavní zdravotník mu nepovolil zítřejší start. Takže jsme out, celkově DNF, finito, KOHEU. Tohle je dost šok, závěr dnešního dne jsem si teda představoval jinak. Všechno špatně, všechno zbytečně, když si uvědomím, jak mi bylo tam nahoře.. zbytečně. Všechny myšlenky nakonec stejně udupe okamžitý neutěšený stav žaludku.

Cestou od mediků mě na chodbě potkal Benjamin Midena z týmu Buff Thermocool, že se doslechl, že jsme jen tři, a že bychom tak mohli zítra závodit ve dvojici. (Jejich tým se po loňské otravě v Číně rozhodl se pojistit a koupili si tak VŠECHNO jídlo z obchodu a v hotelu nic nejedli ani nepili. Bohužel jeden z jejich členů si po pádu na kole zlomil žebro a závod tak pro ně skončil taky. Organizátoři povolí všem neklasifikovaných týmům pokračovat v dalších etapách, jen musí být v sudém počtu – jedou se deblkajaky). Tak aspoň něco, tohle se nestává každý den, kdy bych se mohl něco naučit od těch nejlepších.

2. Etapa: Jenže se to nestalo ani dnes. Ráno se Benjamin zeblil jak Alík a Stephanie (holka našeho týmu) skončila taky na marodce s křečema v břichu, stejně jako Laurel. Takže jsme zůstali jen dvojice s Tazem. Mě je sice furt blbě, co sním, to vyhodím, ale když nic nejím a jenom piju nějaký energetický drinky, tak to jde. Nakonec se tu snad naučím závodit na lačno 🙂 Trasa dnes o poznání kratší – 20 km kajaku na tekoucí vodě, 20 km bike do kopce, 5 km canyoning/caving se slaněním, 20 km bike víceméně z kopce a 3 km běhu skoro vyschlým říčním korytem. Výborný zatopený jeskyně, jinak žádný velký drámo – do kopce, z kopce, horko. A musím také opravit tvrzení o zkrácení bikových etap – kratší jsou, ale jen na papíře.
Ve vedení závodu nic nového, dál vede Champion System APA.CO (Nathan Fa’avae, Trevor Voyce, Richard a Elina Ussher), před týmem OutThere v čele s Mikem Kloserem a třetí místo bere tým AXA Sports Club (Mikael Lindnord a spol). Dokončily všechny týmy co včera, dnes to bylo o poznání jednodušší. Ze zpráv to možná vypadá, jakoby hlavní byla otrava jídlem a ne závod, jenže nikdo neví, kdy to postihne někoho z jejich týmu. Otrava jídlem je mezi všemi téma číslo 1.

3. etapa: Přichází rozuzlení v podobě sbírání zeleniny, 14 km běhu, 10 km kajak debl kajaků, 35 km bike a dalších 22 km běhu. Čínský kilometry jsou dlouhý a hlavně hodně do kopce, 35km biku se stalo 50, jinak ale poslední etapa nic zásadního nepřinesla. Z třetího místa spadl švédským Tým AXA Sports Club, místo něj se tam vyhoupl díky závěrečnému běhu tým TOREAD. Běželi jsme poměrně solidně, opět někde kolem 10. místa, avšak díky čínskému smyslu pro pořádek v historii a vzhledem k tomu, že jsme druhou etapu díky zdravotním problémům absolvovali jen ve dvou, těžko se už dozvíme naše přesné výsledky. (Číňani všechny týmy, které neabsolvovaly trať v úplném složení, prostě vyškrtnou.) A tak nám ve výsledku svítí suše DNF.
Večer opět ceremonie, ale tentokrát Číňani překvapili. Masové vystoupení cvičenců nahradili sóloví umělci, kteří skutečně uměli a zakončení tak stálo za to. Bylo to sice zakončení, ale pro mě čínská výprava nekončí. Organizátoři nabídli závodníkům další, krátký běžecký dvojzávod na druhém konci Číny (v Hami, východně od Urumči, provincie Šinjang, prostě u hranic s Mongolskem), čehož využila asi čtvrtina závodníků.

Vítězný tým.

A nějaké ty ceremonie.

A další…

Hami Jordan Cup Desert Cross-country Race

Cestování po Číně je zážitkem samo o sobě a všem se nám dost uleví, když po dni a půl a po trase bus, letadlo, bus, noční vlak, bus, jsme konečně na místě. Urumči, a celý pouštní kraj kolem je hodně barvitá oblast. Je to místo, kde žije menšina Ujgurů. To je taková ta turkofonní islámská menšina, co ji čínská lidová armáda nemá moc v lásce, tak tam občas nakluše a pozatýká pár místních. Pro nás to však znamenalo především to, že obrázkové nápisy v jazyce rozsypaného čaje jsou na cedulích přepsány i do jazyka EKG (rozuměj arabštiny), a protože jsme blízko Rusku, tak se tam vyskytuje i azbuka, takže jsme si občas byli schopni i něco přečíst.

Představení zúčastněných zemí.

Opět povinná dávka ceremonií, trochu se vyspat, a už jsme zase na cestě, tentokrát na start.
Všude kolem je poušť, asi 400 Číňanů a nás čeká 30 km běhu dvojic v týhle poušti. Jsem v dvojici s běžkyní z Hongkongu, které nikdo neřekne jinak než Fonfon. Trať je poměrně rovinatá, kolem nás se tyčí struktury připomínající skály v Arizoně.

Poušť…

První je poměrně v pohodě, horší je to s tou druhou. Dostáváme se na naprostou planinu se spoustou písku. Dost se boříme, protivítr plný písku zepředu, guma zezadu, postupujeme tak velmi pomalu. To ale koneckonců všichni, bereme 6. místo, z cizinců nás předběhli jen tým Jacky Boisset s Mimi Guillot z týmu THULE, takže spokojenost. Čas kolem 2:15 vypadá dost strašně (místo 30km to nakonec bylo jen 26), ale moc rychleji to nešli ani Číňani. Těžko to nazývat běh, spíš by se ta disciplína dala nazvat „plížení proti písečné bouři s gumou za sebou“. Prostě poušť…

A zítra 30 km. už jenom 30km sólo a domů… Tak jednoduchý to ale není. Je fajn, že nám Číňani chcou ukázat hezká místa a postavit pěkný tratě. V praxi to znamená 6 hodin denně v buse přes několik sedel v 2500 m.n.m po rozbitých cestách (i když s ohledem na to, kudy ta cesta vede, tak je s údivem, že tam vůbec nějaké cesta je) s autobusákem, co troubí na celý kolo a řídí jak závodník. A protože za 6 hodin dojedeme úplně jinam, musí nás tam opět přivítat, takže zase ceremonie… na hotel se dostaneme až kolem půlnoci a ráno v 5 zase vstávat. Tohle by šlo kluci vymyslet lépe, méně někdy znamená více 🙂

Tak těch posledních 30km… ráno stojíme na startu, kolem nás asi 400 nažhavených Číňanů.

Tak tady je většina chlapský cizinecký legie před startem: Zleva Martin Flinta (SWE), Richard Ussher (NZL), Clayten (NZL), Jacky Boisset (FRA), Nathan Fa’avae (NZL), Per Vestling (SWE), Palonc (CZE), Trevor Voyce (NZL)

Občerstvovačka každých 5 km, rovinatý profil a terén „dead-dry forest“ dle instrukcí organizátorů. Po startu skupinka Číňanů vypálila jak rakety, po 500m udělali vítězné gesto a od těch dob o nich nikdo neslyšel. Trať vede mrtvým lesem s písečným, ale povětšinou tvrdým podkladem. Občas se ale písek propadne, a nedá se odhadnout dopředu kdy. Občas se tak někdo podlomí, ale oproti včerejšku je to pořád zlatý. Asi po 15 minutách se kolem mě prohnalo pár Číňanů, kličkují mezi mrtvými stromy jak zajíci… a do cíle jsem většinu z nich už neviděl. Z cizáků mě asi po půl hodině předbíhá Richard Ussher, všichni zatím vzadu, začíná to dobře.
Co nezačíná dobře, jsou občerstvovačky. Terén na klasický běh je sice spíš těžší, když ale po 40 minutách přibíhám k první občerstvovačce a všichni to hodně rveme, tak je mi jasné, že tohle prostě nebylo 5 kiláků. Další občerstvení po dalších 20minutách.. vypadá to na hodně proměnlivé rozmístění občerstvovaček.
Po hodině a něco přibíhám na vyprahlou planinu, kde nejsou ani mrtvý stromy, ani značení trasy. Chvíli tam stepuju, pobíhám sem a tam, až přibíhá Per (Per Vestling z týmu Thule) a tak nějak na tušáka pokračujeme dál. Koukáme dopředu dozadu, ale bezvýsledně. Vepředu nikdo, vzadu na obzoru se tyčí mohutná postava, což nemůže být žádný Číňan, ale jedině Nathan Fa’avae. Tak to ne, todleto, přece se nenecháme doběhnout! Opatrně běžíme dál, koukáme kolem sebe, konečně před sebou vidíme praporky.
Perovo tempo mi sedí a běžíme dál spolu.. až do další občerstvovačky (po dalších 35 minutách) mám ale co dělat, abych se udržel. Probíháme částí s drobnými dunami, trať hodně zatáčí sem a tam mezi mrtvými stromy a s napětím tak hledáme praporky, abychom se neztratili. K tomu se podklad dost změnil – přibylo písku a hodně se bořím. Per je o hlavu menší, jen tak ladně přede mnou hopká. Na další (v pořadí už 4.) občerstvovačce mi trochu odskočil. Cestou míjíme pár Číňanů, kterým buď došlo nebo co, prostě buď stojí u trasy nebo se jen tak šourají dopředu a nejeví vůbec snahu běžet.
To už mám na hodinkách přes dvě hodiny, cíl by měl být každou chvíli. To ale asi těžko, když jsme teprve na 4. občerstvovačce… K páté občerstvovačce je to ale jen 8 minut! Supr. Na hodinkách 2:15, jak to ale teda je ještě daleko do cíle? Kilák? 2? 10? Netuším, tak to mi ho teda vyndej. Per je přede mnou nějakých 150 metrů, tak ho zkusím postupně stáhnout a do cíle někdy doběhnu, zas tak daleko to být nemůže…

Jo, nejdřív se silnice zúží, pak se bude klikatit a na konci je čínskej domeček s mečem, tak bacha na to! Nám to může být stejně jedno, protože trasa po silnici nevede…

Jak řekli, tak (skoro udělali). Po čtvrt hodině mám Pera asi na 20 metrů, jenže mi začíná docházet a Per se začíná opět vzdalovat. Po chvíli probíhám kolem čínského oficíra a ten ukazuje prsty véčko. Nene, žádný vítězství, jen huláká, že už to jsou jenom dva kilometry. To víš, že jo! Ty vaše kilometry, nevěřím vám ani nos mezi šikmýma očima… V duchu počítám s pěti kilometry, přesto doufám ve dva. Hypnotizuju jak hodinky,
tak trať i Pera před sebou. Už toho mám fakt dost. Po dvanácti minutách další oficír, jakože už jenom kilák, jasně kluci…

Per v cíli.

Tak mě tu máte, konečně.

3:04:58, cíl, konečně, hotovo. V cíli mi organizátor rve do ruky lísteček s číslem 11, jakože 11. místo. Je mi to teď úplně jedno. Dojdu akorát k občerstvovačce, kde už sedí Richard (Ussher). Richard a pár dalších cizáků beželi s GPSkou, tak by mě zajímalo, jak to bylo vlastně dneska dlouhý. “It was a fucking marathon” huláká Richard. Huh, až tak? Úplně ne, ale “jen” 41. Kdybych tohle věděl, tak bych to asi tolik nerval. Asi je ale dobře, že jsem netušil, že to bude tak dlouhý a zmáčkl se o to víc. V podstatě to tempo bylo zvolený dobře, začalo mi docházet až tak 5km před cílem. S výsledkem ale prostě musím být spokojenej. 11. místo v tomhle čínským davu není špatný, z cizinců mě předběhl jen Richard Ussher na 6. místě a Per (Vesting) na 10 místě. Jacky Boisset, Martin Flinta (oba z týmu Thule), Nathan Fa’avae a skončili až za mnou, což by mě před startem vůbec nenapadlo, prostě spokojenost.
I s časem to není tak zlý, nakonec 4:30“/km (včetně dvou minut hledání trasy) při kličkování mezi mrtvými stormy, kdy jsme se v určitých pasážích dost bořili není tak zlý. Asi bych zas někdy mohl zkusit nějakej ten maraton..(První Číňan to lupnul za 2:49, tedy nějakých 4:08”/km, ten ať radši maraton nezkouší, mohl by pár lidí naštvat, že běží příliš rychle 🙂
Tedy celkově to byla taková pěkná tečka za tím čínským výletem. Opakuji: Byla to taková pěkná tečka za tím čínským výletem.

(Následovala teda ještě dvoudenní cesta busem, nočním vlakem, a několika letadly přes Urumči, Peking, Mockbu a Vídeň až domů, ale to tím si nebudeme kazit tak rozmarný příběh).