Ecomotion/Pro 2011

Ecomotion. Tento název ve všech fanoušcích adventure racingu vzbuzuje úctu a touhu. U čtyř lidí v ČR také vzpomínky (V roce 2004 zde obsadil český tým ve složení Ondra a Petr Bloudek, Tomáš Vaněk a Jitka Černá 2. místo) . Když se přede mnou letos objevila reálná možnost se postavit na start tohoto závodu s brazilským týmem Selva Aventura, chvíli jsem váhal. Přece jen neznámé prostředí, Brazíle, džungle, všelijaká havěť, cizí tým. Když jsem se ale měsíc před samým potkal na ostrově Chiloé s dvojnásobným vítězem tohoto závodu Paulem Romerem a ten mi prohlásil „Opravdový zážitek je jít do toho se samotnými Brazilci.“ Nebylo co řešit.

Všichni mě varovali, jak tam bude horko, rozhodl jsem se tedy nic nepodcenit, zkrátil jsem pobyt v Chile a do Brazilíe vyrazil více než týden před samotným závodem.
Většinu času jsem pobýval v Sao Paolu s týmem, který jsem už znal z Patagonie. Caco, Marcelinho i Rose v týmu zůstali, jen jsem nahradil Ricarda, který mezitím se vydal na dráhu mnicha a odcestoval do Tibetu.

AdventureCamp

Hned druhý den po příletu do Sao Paola jsme ještě vyrazili na AdventureCamp – krátký cca 4hodinový survival nedaleko Sao Paola. První setkání s brazilskou džunglí proběhlo úspěšně. Tým vyhrál kategorii čtveřic (z týmu pro Ecomotion v něm byli jen Caco a Marcelinho) a mě se podařilo vyhrát kategorii jednotlivců. Vzhledem k tomu, že mě Caco dohlašoval na poslední chvíli a ještě půl hodiny před startem nebylo jasné, jestli budu dostatek single kajaků a budu moct oficiálně závodit, tak jsem závodil bez čísla, na což na kontrolních stanovištích nebyli vůbec připraveni. Neměl jsem číslo, byl jsem zarostlej po dvou měsících v Jižní Americe, o hlavu větší než většina brazilců, portugalsky jsem neuměl, oni zas neuměli anglicky a španělsky jen někdy. Velice rychle se tak rozšířili zkazky, že se po trati řítí „El Checo“ (Čech). Po závodě jsem si dal pár piv, poskytl rozhovor ve španělštině a bylo hotovo, vzbudili jsme docela rozruch. Každopádně to byl slibný začátek.

Na samotném Adventure Campu pro mě nebylo nejzajímavější vítězství, jako spíš poznatek, jak v Brazílii tyto závody probíhají. Závodu se účastnilo snad 500 závodníků, k tomu tam měli různé kratičké kategorie pro děti, kterých tam bylo také požehnaně a dostalo se jim všem spoustu pozornosti. Naprosto jiný svět oproti tomu našemu. Těžko ale srovnávat, když je poblíž více než desetimilionové Sao Paolo…
Čas před závodem jsem vyplnil jednoduše – běžecké tréninky v parku Ibirapuera, servis a čištění kola (ty jsme po AdventureCampu všichni odevzdali týmovému mechanikovi), pádlování u Víti Vaníčka na olympijském kanále na USP (Universitao de Sao Paolo) a běháním na čínskou, posléze i českou ambasádu v Sao Paulu (Tady bych chtěl poděkovat české ambasádě v Sao Paulu, nakonec se mi podařilo získat vízum až díky jejich intervenci, čímž mě de facto zachránili.) Tam se kromě klasických kánoí a kajaků prohánělo všechno možné – skify, osmiveslice, outrigger kánoe, surfski kajaky, SUPy (Stand-Up Paddling) a všelijaká jiná havěť.
Den závodu se blížil a postupně pronikaly různé zvěsti. Jedna z nich byla, že start bude na ostrově, a že poslední noc před závodem budeme již na tomto ostrově spát. Nebylo to tak úplně mimo mísu, vzhledem k tomu, že se konal na úplném jihu provincie Bahía, tedy v místech, kde v roce 1500 poprvé přistál Angel Cabral a objevil Brazílii. Podtitul závodu zněl „rediscover Brazil“ a organizátor prohlašoval, že sice půjdeme po stopách Angela Cabrala, ale že si ji objevíme znovu a po svém.

Technický brífink před závodem byl především stylový. Nejprve předvedla své umění skupinka domorodých indiánů, pak nám místní omladina „zatancovala“ tu nejlepší capoeiru, jakou jsem kdy viděl, představili se všechny týmy, zazpíval nějaký místní umělec stylu Jiřího Schmitzera a organizátor nám řekl, že vše podstatné se dovíme zítra v přístavu před odjezdem na loď. Tak poslední noc nakonec nestrávíme na ostrově ale na lodích.

Příprava podpůrného vozu na EcomotionPro

Capoiera, tedy technický brífink.

Den před startem se vše trošku zadrhlo, pořadatel pár minut před plánovaným transportem závodníků ke startu zjistil, že v autobuse není dost místa. Tak jsme sehráli frašku, kdy se z klobouku tahali čísla týmů, na které se dostane a na které ne.. aby se na konci zjistilo, že se nakonec stejně dostane na všechny.. ztráta dvě hodiny, pohoda.
Ve startovním městě dostáváme dvě sady map – sadu tvoří dvě mapy, jedna zhruba velikosti A0.. a druhá tak dvakrát větší. Čeká nás Celkem asi 650 km, z toho zhruba polovina na kole, 180 km treku, 130 km pádlování a 8 km na koni a jedno kilometrová šplhání po laně (jumarování) na kopec. Start je na otevřeném moři, poslední noc před spíme na lodích. Začínáme pádlováním asi 7 km k pobřeží dalších 8 km nějakou zátokou, pak krátkej bike asi 33 km podél pobřeží , pak dlouhý 85 km trek, nejdřív po pobřeží, později do vnitrozemí, na kopec, pak se to 4 dny různě střídá a končíme asi 55 km po řece na lodích, až nás to spláchne do oceánu a tam je cíl. Tolik mapa na první pohled.

Velkou část půjdeme ve šlépějích Angela Cabrala. Ten se vylodil, pokácel pár stromů, zabil pár domorodců a prosekal se na nejvyšší kopec v okolí, který podle toho dostal jméno Monte Pascual (Velikonoční hora – vyšel tam na velikonoce). Domorodci nejsou na skladě a sekyra není v povinném vybavení, takže i stromy necháme stát. Jen na ten kopec vyjdeme taky. Ale zpátky k závodu.

Vyplouváme

Večer odplouváme na otevřené moře a tam máme strávit noc. Nějak jsem nestihl zabrat matračku na spaní, tak jsem si ustlal asi na pěti záchranných vestách. Moře příjemně houpe, se svítáním se naše tři bárky probouzí k životu a postupně přesedáme na kajaky. A to už kolem krouží vrtulník, lodě, fotografové a všechno se schyluje ke startu. Tak změna, start nebude z kajaků, ale z vody. Ono jí je tam asi po pás.
START! Ozval se výstřel z pistole, parník zahoukal a jedem. Rosangela na háčku zběsile roztáčí pádlo jak větrný mlýn, do vedení jde velice rychle Paul Romero s týmem QuasarLontra. Postupně se celé startovní pole řadí do vláčku a jako dlouhá nudle pluje někam k pobřeží. Koukám na buzolu a měli bychom plout trochu více doleva. Chvíli nad tím přemýšlím a časem vystupuju z nudle a jedu svou cestou. To že někam jede první tým, ještě neznamená, že to trefí přesně. Koneckonců jediné, podle čeho se mohou orientovat, je buzola, stejně jako my. Evidentně tuto úvahu provedlo více týmů a nudle se postupně mění ve flotilu, kdy se každou zkouší štěstí se svým kurzem.

Ústí zátoky jsme trefili přesně, pokračujeme dál zátokou, ale pádlování nám moc nejde. Mám co dělat, abych uřídil větrný mlýn před sebou, Caco s Marcelihhem jsou až za námi. Celkově jsme někde ke konci pole (cca 30. místo) a od vedoucího týmu dostáváme v prvním depu zhruba 20 minut. Další etapu – 30 km MTB v podstatě podél moře – měníme ve stíhačku. Už při kličkování z města předjíždíme několik týmů, abychom se na konci etapy posunuli na zhruba na 16. místo zhruba se stejnou ztrátou. Přezout, schladit se a vyrazit na první pořádnou etapu – 85 km treku.

Tak tudy poběžíme.

Je půl druhé, Slunce to pere na maximum a my to rveme po pláži. Postupně míjíme další týmy a začínám se smažit ve vlastní šťávě. Chci-li běžet stejně rychle jako Brazilci, musím ve skutečnosti běžet rychleji. Zatímco jim stačí se osvěžit jednou za dlouho, já se musím máčet prakticky pořád. A tak při přebíhání každýho potoka tekoucího do oceánu do něho hrábnu, čepicí naberu vodu a polívám se. Jedině tak to jde vydržet. A předbíháme další týmy… Asi po hodině přichází první nepříjemné zjištění a následná volba. Jak se polívám vodou, tak se mi začínají dřít mokrý stehna o sebe (prostě vlk). Buď se budu polívat a rozedřu si je, nebo se nebudu polívat a pak se asi upeču. Pečenej se nedá závodit, rozedřenej jo, takže volba je jasná. Dál to pořád to poměrně rveme, už jsem ztratil přehled, kolik týmů jsme vlastně předběhli, ale když jsme dotáhli švédským tým AXA Sportsclub (tým Mikaela Lindnorda posílený o Petriho Forsmana), bylo mi jasné, že jsme někde vepředu. Petriho by člověk poznal kdykoli, pořád se tváří stejně, nasraně, finsky. Asi po čtyřech hodinách běhu po pláži jsme cvakli poslední plážovou kontrolu a najednou jsme téměř na čele závodu. Potkali jsme se dvěma vedoucími týmy (QuasarLontra a Oskalunga Medley) a vydali se do vnitrozemí. Postupujeme v poměrně velké skupině, kde kromě nás jsou jak přední brazilské týmy (Tratomundo, Oskaba), argentinský tým Cristagua, tak mezinárodní tým AdventureCamp, kde se sešli brazilec Zolinho, úřadující mistři světa Trator a Arnau Julia Bonmátí z týmu Buff Thermocool a Sessel Elmstrom z Dánska. Brazilci a Argentici časem odpadají, začíná se stmívat a čeká nás poměrně nepřehledná pasáž ve změti cestiček (i když co je na mapě 1:100 000 přehledné?) a tak zbylé týmy necháváme jít, vytahujeme čelovky, tankujeme vodu a podobně.

Přichází úplná tma, ale nám se daří proplést se cestičkami a za chvíli jsme zase pohromadě s AdventureCampem. Někde v dálce za námi vidíme hordu světýlek, zrychlujeme a mizíme do džungle. Pořád běžíme, s Arnauem si vepředu vzájemně hlídáme mapu a zkoušíme dotáhnout týmy před námi. Postupně přichází babylon – španělština, portugalština, angličtina jen lítá, do toho Arnau něco zahlaholí katalánsky – a taky se hlásí o slovo křeče. V Brazílii sice mají spoustu různých potravních doplňků, energetických tyček a bůhví čeho všeho, ale hořčík a minerály tam vůbec nevedou. Nikdy jsem s tím problém nemíval, ale asi to je důsledek horka a místní stravy, několik hodin tak běžím na pokraji křeče, což v kombinaci s rostoucím vlkem vypadá, jak kdybych běžel stylem „oživlé dřevo“. Láduju do sebe pytlíčky sůl z hotelu a z letadla a časem se to nějak stabilizuje.
U kontroly ve vesnici se občerstvujeme, a nejenže nás tam dotahují Švédové, ale také odkudsi z džungle se vynořila Oskalunga a dle místních ztrácíme na první tým necelou půl hodinu. Povzbuzeni tak vyrážíme společně s týmem AdventureCamp, postupně jim utíkáme, přichází půlnoc a začíná pršet a to je naposled co jsme je viděli v závodě. (Pak jsme se dozvěděli, že po této disciplíně vzdali kvůli puchýřům). Vyjít na Monte do Pascual (velikonoční horu), tam v protisměru potkáváme vedoucí QuasarLontra a za tropického teplého slejváku dorážíme do depa.

Připravený depo před příjezdem.

… a po příjezdu.

Procházka s kolem

Další etapa, 30km na kole po cestě vypadá na mapě oproti treku jako procházka. Opak je ale pravdou. Kolo je ještě brutálnější než trek. Jílové cesty se za deště mění v jedno velké oraniště, na kterém nejenže nejde jet, ale po chvíli nejde kolo ani tlačit. Jílovité bahno vytvoří na kolech ohromné a těžké papuče, že ani neprojdou rámem a je konec. Často je tak nejvýhodnější kolo namočit v nějaký kaluži a nést ho na zádech. Závodníci i kola dostávají zabrat. Jsme od bahna od hlavy až k patě. Když si utřeme dlaně do kalhot, tak vypadáme spíše jak Sauronovi skřeti se znakem bílé ruky.

Tam kde to nejde jet, se kola nosí, tam kde to jde jet, se lámou řetězy, patky i přehazovačky jak na běžícím pásu. Ani náš tým nebyl výjimkou, já lámu patku a Caco má „cvrka“ na kazetě na obě strany. Moc velký rozdíl to není, do kopce se stejně jet nedá a z kopce to samospádem dopadá podobně. V závěru etapy se nás dotahuje tým AXA a Petri (Forsman) také koloběžkuje na kole. V tu jedinou krátkou chvíli, když jsme takhle koloběžkovali vedle sebe, tak to bylo poprvé a asi naposled, kdy mám pocit, že snad změnil výraz a chvíli se i smál. V depu předávám Franovi náhradní patku a kluci dostávájí instrukce od Caca ať vymění řetězy a pláště. Budou to mít těžký, ale další trek je sice krátký, rychlý ale nebude.

Na další trek z Itamaju vyrážíme s asi tříhodinovou ztrátou na vedoucí tým, ale stále před Švédy. Nechápu, co tam nacvičovali, protože naše depa jsou doslova tragický. Strávili jsme v něm skoro tři čtvrtě hodiny a to jsou nám k dispozici Fran a Nescau. Zkrátka v depu není moc co řešit – převlíct, přezout, vzít trochu jídla, natankovat vodu a nazdar.

Nahoru a dolů

Tam někde vedl trek.

Další trek je krátký, ale jdeme do kopců, nejdříve se škrábeme džunglí na nějaký vrcholek k rádiové budce a pak se různě musíme vymotat mezi stolovými horami do vesnice Faz Vitoria. Cestou na kopec potkáváme v protisměru vedoucí QuasarLontra. Evidentně nemají radost, že nás vidí, protože jsme je zase stáhli asi na rozdíl půl hodiny. Cestou zpět zase potkáváme tým AXA a to je naposled co jsme je viděli. (Podle dalších zpráv tým vzdal, protože Petriho kousnul had. Je v pořádku, nicméně by mě zajímalo, jestli se u toho i nějak tvářil nebo tak nasraně jako pořád). Cestou se občerstvujeme vším co v džungli roste – kakao, banán, kokos… Trek nakonec asi o 6km prodloužili a depo přesunuli, protože kvůli vytrvalým dešťům by se tam s autem nikdo nedostal. Kousek před depem opět potkáváme Paula Romera s Quasarem, ale v depu opět ztrácíme. Vzhledem k tomu, že některý činnosti si musí každý člen týmu udělat sám, tak využívám volný čas ke spánku a v depu naspím skoro půl hodiny. Přichází druhá noc, prší a vyrážíme na 60 km kola. Už se z toho začíná stávat pravdilo, že kryž prší, tak jedeme na kolo a objevují se hlasy, že jestli budou všechny etapy vypadat jako ta první, tak to v limitu 5 dní nikdo nestihne. Uvidíme…

V něčem takovým vedly všechny bikový etapy.

Když se vyčasí tak je krásně.. a horko.

Cestou Caco usíná, jdem si na čtvrt hodiny lehnout na náměstí nějaký vesnice po cestě. Ze čtvrt hodiny je hodina, budím se naprosto zmatený, kde to jsem, ale při pohledu na kolo a holeně se mi vše rychle vrátí. 60 km v bahně moc neubíhá, takže je jedeme celou noc. Řetězy i jiné části kola chrastí jak orchestr. Oni ty řetězy snad nechali původní? Tohle nedopadne dobře… Od neúspěšných pokusů zacvaknout bahenní cyklotretry do pedálů mám rozedřený holeně a nohy mám pokryté několika vrstvami bahna a krve. Nad ránem dorážíme do depa a vydáváme se na dost neurčitý trek. Opět je poměrně krátký, asi 25 km, ale zase po nějakých pěšinkách v džungli, který tam občas ani nejsou. Doposud jsme šli víceméně čistě, přichází první mapový chyby, kakao, banány, i tak ale dle tvrzení domorodců jsme asi hodinu za vedoucími „gringos“. Někde v džungli jsem ztratil čepici, tak jsem si z mapy poskládal krásnou večerníčkovskou čepici. K čemu všemu se ta mapa hodí… Závěr už se poměrně šouráme, Caco má puchýře. To já mám chodidla až překvapivě ve výborným stavu, asi půl hodiny „osobního volna (spánku)“ v každým depu, kdy se nohy vysuší, udělá svoje. Co mě ale sužuje, je vlk. Už dosáhl monstrózních rozměrů i síly. Cyklokalhoty mi srostly s nohama, už je asi nikdy nesundám…

Kůň, vlk a zkratka

Procházíme kolem obří stolové hory, kde je nataženo asi kilometr lana a tam bychom měli asi za 25 hodin jumarovat. I když.. organizátoři očekávali, že tady budeme za 40 hodin a už jsme na cestě 60 hodin .. takže buhví jak to bude s těmi odhady. Kolem je už čilý ruch, nahoru se škrábe nějaký tým a je mi jasné co se stalo. Závod byl zkrácen – 4 etapy tvořící okruh byly vzhledem k počasí a celkově pomalému tempu zrušeny. Takže teď nebudeme pokračovat na kole – ale vyrazíme rovnou koni na jumarování! A k tomu povinný spánek! Jóó.

Tak tohle celý budeme jumarovat.

Nejdřív tam ale musíme dojet na koni.

Hned spřádám plány na rychlé depo. Během příštích třech kontrol si musíme vybrat povinnou tříhodinovou zastávku (ale můžeme ji rozdělit), pojedem 5 km na koni k jumarování a vybereme si část povinné zastávky.
Nadšení ale rychle vyprchá, to když se kůň potká s vlkem. Vzhledem k monstróznímu vlkovi si jízdu na (miniaturním) koni vůbec neužívám, ještě že mi na těch fotkách nejde vidět pořádně do obličeje. Cesta z depa začala sešupem po dlažebních kostkách, což se nelíbilo jak koňovi, tak vzhledem k tomu, že jsem nohama nevešel pořádně do třmenů, tak ani mě. Alespoň jsme to zhučeli rychle. Na jumarování si nejprve odspíme povinnou hodinu, pak jumarujeme nahoru deset délek (kilometr) nahoru. Nejdříve jen do mírného svahu, postupně se zvedá, až to je regulérní šplhání nahoru. Organizátor ale nemá problém nás všechny pustit na jedno dynamický lano, takže když někdo pořádně zabere, ostatní se houpou.

Nahoře hory nám předvedli bezpečnost po brazilsku: „Tady se odvažte a běžte opatrně k té tyči támhle. Ale běžte radši po trávě, všechno je mokré a skála klouže.“ upozorňuje nás organizátor. Nemají problém natáhnout kilometr lana, ale posledních pár metrů se jim asi už jistit nechtělo. Slanit kilometr dolů, přetrpět jízdu na koni a sednout opět na kolo. Máme před sebou královskou a rozhodující etapu 105 km na kole po místních bahnitých cestách. Všechno nasvědčuje tomu, že to bude jak doposud. Přichází tma (3. noc), začíná pršet a my sedáme na kolo.

Kudy tudy do Monte Pascual?

Bohužel je to ještě horší. Věděli jsme, že mapa je aktualizovaná jen v místech, kudy se předpokládá, že pojedeme. Jinde je hodně… přibližná. První polovina etapy umožňovala v podstatě dvě varianty. A zvolili jsme tu špatnou. Mapa už nesedí ani přibližně, asi hodinu jezdíme sem a tam a hledáme cokoli, co by souhlasilo s mapou. Po asi hodinovém nočním hledání přicházím s jasným návrhem: Vrátíme se do depa a pojedeme tou druhou variantou, ta vypadala rozumně (kousek jsme po ní šli v závěru trekové etapy). Všichni souhlasí a vracíme se. Po chvíli potkáváme domorodce, čímž opouštíme plán vrátit se do depa a jet jinudy. Asi čtvrt hodiny nám složitě vysvětluje, kam máme jet. Nerozumím mu ani slovo, jen poslední větu pochopil. „…tam se zeptáte dál“ uzavírá. Příště až budeme něco takového řešit, tak se radši vyspím. Jedeme po nějakých cestách, co nejsou v mapě, ale aspoň jedeme nějakým směrem. Po hodině a půl dojíždíme ke stavení a situace se opakuje. Je noc, jsme uprostřed ničeho, mapa nesedí a vůbec nevíme kam máme jet. Jsme prostě v prdeli.
Po chvíli se doboucháme na dalšího domorodce, ten zas dlouze vysvětluje kam jet dál, to už ale nevnímám, jak jsem řekl tak jsem udělal, rozbalil mapu a na ní usnul. Takhle velká mapa je doslova univerzální. Asi při čtvrtém kole směrování od domorodců (kdy stále nevíme, kde jsme, jen kterým směrem je kontrola) během krátké chvíle Caco proráží plášť a já lámu přehazovačku. Jestli jsme předtím byli v prdeli, tak těžko říct, kde jsme teď. Za této poměrně zoufalé situace jdeme na hodinu do nějaké stodoly spát.

Ráno stále prší a jet se povětšinou nedá. Pomocí tuby z gelu opravujeme plášť (toto vypadá na čistě český trik) a moje kolo předělávám na jedinou rychlost. Po pár kilometrech nás vítá řeka, kde myjeme sebe i kola, narážíme na širokou cestu a konečně sedáme na kolo a dá se říci, že jedeme.

Slunko zase praží, dorážíme do vesnice Monte Pascual, kde máme další dvě povinné hodiny přestávky. Je to už tři dny, co mám srostlá biková kaťata s vlkem na vnitřní straně stehna, ale tyhle dvě hodiny představují ideální příležitost jak vlka vysušit. Kontrola je na travnatém náměstí, nechci vás pohoršit, lidové vrstvy, čím se přikryju? No přece mapou! A tak oděn jen do mapy si odkroutím povinné dvě hodiny spánku a pokračujeme na kole. Zbývá asi 50 km, ale jak celej den pražilo, tak se to dá i jet. První část se vymotáme poměrně dobře, závěr už je slabší, nejsme se schopni shodnout kam jet, jedeme prostě někam do kytek a do města, kde je depo, příjíždímě z úplně jiné strany. Musíme tak požádat domorodce, aby nás převezli přes řeku, která město rozděluje na dvě části. V depu mě opět čeká půl hodiny spánku jako bonus… škoda.

Bonus.

Vyrážíme na poslední trek, asi 35km. Pak už jen kolo a loď a Chegada (cíl). Tak tedy trek, povětšinou po břehu oceánu. Nejdřív se k němu ale musíme dostat. A cesta tam nevede. Takže rubačka, džungle, plot, ostny, bahno písek, už je mi to nějak jedno, hlavně, že jsme na břehu. Cacovi se vrací puchýře, některé části v písku tak jde bosky a na gumě, už je to boj. Začíná svítat, občas musíme vyjít nad nějaký útes a naskýtají se nám tak úžasné výhledy na pobřeží. Občas po cestě rozmlátím nějaký kokosový ořech a napiju se, paráda. Později se ale do našich řad opět vkrádá babylon, začíná se usínat, teď se mi hodí ty spací bonusy z depa.. Caca šlo probudit lehce, stačilo něco houknout anglicky, horší to je s Marcelinhem, angličtina, španělština nefunguje, hůlku po ruce nemám, jediný postup tak je probudit nejdříve Caca a ten probudí Marcelinha. Jak to ale dělala Rose, to nechápu. V depu skoro nic nenaspala a teď taky nevypadá nijak ospale.

Tak co nás ještě čeká?
Jsme na trati něco málo přes 105 hodin a zase v depu. Poslední bike už je poměrně přímočarý – nejdřív 40 km proti proudu řeky, pak 15 km z kopce. A už je to tady zas, sedáme na kolo, přichází tma a déšť. Oproti ostatním etapám, to ale teď žádný drámo nebylo. Vedeme kolonu asi tří dalších týmů, tu a tam někdo zakleje a začne nýtovat, nikdo se už nad tím nepozastavuje. Jsou s námi tři další týmy a tak rozvíjím s Cacem teorii o rychlém depu. V principu by se šlo nalodit bez téměř bez zastávky depu. Jenže si sednem a teorie bere za své, bonusová půl hodina a tak dále…
Řeka není vůbec těžká, ale je v ní dost větví a občas musím drbnout do Marcelinha na háčku pádlem, aby se probral a vyhnuli jsme se větvím. Svítá, začíná 6. den závodu a blížíme se k oceánu, tedy do cíle. Po deváté ranní, konečně objedeme město, vylodíme se na molu a dobíháme po 120 hodinách do cíle.

Tak tady je vytoužený cíl.

Poslední metry.

Cíl!

Cíl mění všechno. Jsme tady, konečně. Na tohle jsme se celou dobu těšili. Jsme zpátky na slunné pláži a užíváme si ten pocit, kdy jsme to zvládli. Díky kluci, díky týme! Jsme tady. V cíli na devátém místě na Ecomotion.
A teď snídaně! Nejdřív si teda dáme sprchu, jsem stále celý bahenní. Adrenalin postupně opadá a jak opadá, začíná pracovat hlava. A ze zážitku se stává zkušenost, kterou začíná hlava zpracovávat. Bylo to pro mě hodně silný, zajímavý a poučný. Jet závod v naprosto jiném terénu, než na jaký jsem zvyklý, a také hlavně s brazilským týmem. V džungli se člověk pohybuje úplně jinak. Větší změna však pro mě byl brazilský tým. Mají úplně jinak rozložené silné a slabé stránky, než bych čekal. Dokud jsme byli ostražití a vzhůru, tak výborná navigace a rychlost na treku nás udržovala prakticky na špici závodu. To jsme ale ztráceli tragickými depy, jak rychlostí v nich, tak ne úplně ideální souhrou s podpůrným týmem. To mě asi napadá hned jako první, když by se někdo zeptal co jsme udělali dobře a co špatně. Přemýšlím, jak těžký to byl vlastně závod. Strávili jsme tam pět dní, ale naspal jsem toho poměrně dost (celkově snad 10 hodin), a ani jsme to tak nervali, protože to v tom terénu často ani nešlo. Ale přesto byl něčím těžkej… možná tím horkem?

Z těchto úvah mě vyhodí sprcha a hned se mi dostane částečné odpovědi. To když smyju několik vrstev krve a bahna a zjistím co všechno mám v sobě. Dyť já tu mám soukromou džungli. Přinesl jsem si spoustu nejrůznějších bodců, trnů, ostnů, háčků a jiné havěti, která však nejde na první pohled vůbec vidět. Všechno to má buď barvu kůže nebo je to průhledný. To je asi první rozdíl mezi brazilskou a patagonskou džunglí. V Patagonii džungle vypadá neprostupně a nepřátelsky, ale když tím člověk nakonec nějak projde, většinou to zanechá jen kosmetické škrábance. Brazilská džungle jde do hloubky, pod kůži. Ještě teď v srpnu bych v sobě našel pozůstatky brazilské džungle. Ale zážitky jsou ještě hlouběji.
Chtěl bych poděkovat všem, kteří na mě mysleli a drželi palce. Velký dík patří klukům z podpory týmu (Fran a Nescau) a celému týmu Selva Kailash, sponzorům – firmám Warmpeace a SanaSport, všem tady v ČR, Chile i Brazílii, kteří mi pomohli se na tento závod podívat.

Trochu víc fotek je tady.