1000 mil adventure – Transczechoslovakia

Za tímto podivným názvem se skrývá další z šílených extrémně vytrvalostních taškařic, tentokrát z dílny Jana Kopky. 1000 mil sólojízdy na horském kole bez podpory. Účastníci si vše zajišťují sami. A u takové taškařice nemůžu přece chybět.

Příprava nebyla nijak dramatická, v podstatě jsem si udělal seznam věcí, co vzít s sebou, z toho neustále škrtal a co zbylo a vešlo se mi do velké kapsy na rám na kolo, to jsem si vzal.

Na východ

Když ráno 3. července hromadně vystupujeme z vlaku v Humenném, budí nás ospalá skoro Ukrajina. Po třech hodinách v autobusu jsme v Nové Sedlici, místě startu a pomalu začíná pršet. Na Slovensku už dva dny prší a cesty jsou tak hodně rozbahněné. „Česká část tratě je kromě jednoho úseku projetá celá, na Slovensku zhruba jen třetina. Na Slovensku budete muset asi místy improvizovat.“ Připomíná Honza Kopka na brífinku. Ještě rychle rozdělit baterky (pro čelovky a GPSky) do dep – to je víceméně jediná podpora, jakou na trase máme, krátký brífink k trase a školení, co dělat při setkání s medvědem a můžeme vyrazit.

Úvodní kilometry vedou z velké části po dobrých cestách, jede se v balíku, jenž se však postupně natahuje. Obkroužíme Mořské oko ve Vihorlatu a pokračujeme na západ. V podstatě celá cesta vede na západ. Balík se rychle trhá, jak někteří zastavují a schovávají se před zimou. Bohužel naše malá čelní skupinka se nevyhnula chybě, nechali jsme se unést jedním sjezdem a hodně se propadli. Tak se zase pomalu prokousáváme zpět na čelo. Dobré cesty i přes déšť, všechno poměrně rychle odsýpá.

Přichází první noc a s ubývajícím světlem ubývá zpevněných cest a rychle přibývá bahno. A to takové, že několik kilometrů nejde jet, ale nejde kolo ani tlačit. Ale co, to k tomu patří, Brazílie byla horší. Jsem rád, že jedu na lehko, protože nést naložené kolo s bagáží by se mi opravdu nechtělo. První trik přichází před půlnocí, když s kolem máme překonat Laborec. V mapě v GPSce je naznačená cesta, v reálu nic. Dlouho chodím a jezdím podél řeky sem a tam a hledám, kde by se přes něj šlo dostat, až nakonec se rozhoduju jej objet. Je to asi 20 km navíc, ale je to jistota. Dle pozdějších hovorů tam prý někde byl brod… možná byl, ale co už.

Zhruba v místě napojení na původní trasu zastavuju u hospody a tankuji vodu. Mám za sebou asi jen 10 hodin, ale místo cyklisty připomínám spíše bahenního muže. Dalších pár hodin jízdy a další řeka, tentokrát Ondava. Teď už kolem moc dlouho nejezdím. Rozhodnutí je jasné hned: Objet.
Vracím se na asfalt a jedu přes vesnici. V tom vidím nějakou osvětlenou uličku vedoucí k řece. „Ta přece musí někam vést“ a rychle zabočuji. Ulice končí brodem, přesně jak jsem předpokládal. Nepředpokládal jsem ale, že brod bude skoro po krk a na druhém břehu nebude pokračovat cesta, ale prudký břeh, do kterého budu mít problém se s kolem vyškrábat. Což o to, mě to stálo jen pět minut navíc a aspoň jsem se umyl, ale holky, Honza Kotyk nebo prostě kdokoli s brašnami by tam měl vážný problémy. Později zjišťuju, že tuhle řeku všichni objížděli všichni po mostě.

Kvalita cest se dále zhoršila, často na trase žádné cesty nejsou, to bude asi ta improvizace. Dál prší a jsem zase jako bahňák. Břink! Špice na zadním kole to nevydržel a praskla. Koukám co to a mám prázdné zadní kolo. Ani ne tak prázdné, jako spíše hodně vypuštěné. Pohled na zabahněné ruce a vlastně všechno mi říká, že by nebylo dobré teď měnit duši, pokud si nechci z pláště udělat rybníček. Přichází ráno a překonávám první spánkovou krizi. Na první noc jsem měl plán jasný od počátku – jet nonstop. Jak řekli, tak udělali a pokračuju.

V 8 ráno jsem na chatě nad Košicemi a tam zjišťuji poměrně příjemnou věc – jsem třetí a první dvojice vyjela cca 20 min přede mnou. Organizátoři se mě ptají na zastávku, odpočinek, jídlo.. nic z toho. Napít se, očistit kolo a pokračovat dál. Za chvíli přijíždí Štěpán (Stránký) a většinu dne jedeme „tak nějak spolu“. Spíše se pořád potkáváme – Štěpán jede rychleji, ale dělá více zastávek, takže se pořád míjíme. Večer a v noci naše setkání skončily. Původně jsem si říkal, že bych mohl třetí den dojet do prvního depa po 550 km. Těžko se mi to odhaduje, ale vypadá to, že všichni jedeme pomaleji, než jsme čekali. Břink, další špice.

Někde za Spišskou Novou Vsí projíždím jednou takovou temnou vesnicí. Hejno čoklů mě pronásleduje, že bych zkusil, co dělá ten povinný pepřový sprej? Z obydlí vylézají místní a raději rychle šlapu do pedálů. Jsem moc rád, že je sice již šero, že nejde dobře vidět, ale pořád ne tolik tolik tma na to, abych zapnul čelovku. Vesnici mám za sebou, pryč odsud.

Státní svátek

Celkový vývoj je pro mě překvapivý. První den jsem měl nečekaně velkou spánkovou krizi (i když po noci ve vlaku na východ a minulých dvou týdnech překládání ve dne v noci to není zas tak velké překvapení). Naopak druhou noc se mi jede příjemně, žádné náznaky usínání a tak jdu na dvě hodiny spát spíše jako investice do budoucna.

V ústí Žiarské doliny mám vylámaných 5 špic na zadním kole a osmu takovou, že se sotva vleze do rámu. Zkouším jej opravit na místě, ale tam je jen půjčovna koloběžek. Daří se mi špice nějak dotáhnout, ale po chvíli mi praská další a už se s tím nedá rozumně jet, takže rozhodnutí je jasné: Sjedu do Liptovského Mikuláše, a zkusím tam kolo někde opravit, přestože je státní svátek. V Lipťáku mají otevřeno jen dva servisy, ale nemají špice. Ještě pár hodin to různě zkouším, ale neúspěšně. To musela Velká Morava zasahovat až na Slovensko, že mají taky svátek? To nemohli ti dva panáci ze Soluně přijít o pár dní dřív? Na druhou stranu ještě, že Jan Hus byl Čech. Nemám nic proti tomu ho rozpůlit a o polovinu Husy se podělit se Slováky, jenže to by měli státní svátek i další den a to je jedna z posledních věcí, kterou potřebuji.

Buď jak buď, dnes kolo neopravím, tak využívám čas k doplnění zásob, drobným opravám kola a odpočinku, abych pak mohl zase jet dva dny nonstop. Zakempil jsem někde v křoví poblíž Váhu a prospal celou noc. Ráno naklušu do vyhlídnutého cykloservisu, pán mi ochotně doplňuje špice v zadním kole. Když už je hotov, tak mi prozrazuje pro mě překvapivou informaci: „Máte to kolo vypletené opačně.“

Tak v tom je ta zrada. Z tohoto směru bych to opravdu nečekal. Při předzávodní generálce mi jej v šumperském servisu vypletli opačně. Vždycky mi tam pomohli s různými podivnostmi, co se mi kdy na kole přihodili, ale i mistr tesař se utne. Tak proto mi netradičně praskaly u ráfku a ne u náboje…

Tak jedem dál. Zpátky v ústí Žiarské doliny jsem někdy kolem 11. ráno a pokračuju po tatranské bahenní magistrále. Přede mnou je již tolik stop, že nejsem schopen odhadnout kolik jich je. Po konci magistrály se charakter cesty mění prakticky každé dvě hodiny. Dobrej asfalt kolem Čierného váhu vystřídá tatranská bahenní magistrála, po ní sjezd k Liptovské Maře a zase tlačení Kvačanskou dolinou. A tak se to střídá pořád…
Tu a tam předjedu skupinku dalších jezdců. Nikdo nezávodí, všichni jedou jen, aby dojeli, škoda. Příchází další noc, už čtvrtá, a Lubochnianská dolina. Tam museli všichni bez rozdílu tlačit rozbahněnou příkrou cestou. Taky už třetí den prší. Poslední část nestačí jen tlačit, ale je třeba cestu nejprve najít ve stráni. Prodírám se zarostlou strání sem a tam, kolo na zádech a hledám cestu, tu a tam najdu pěšinku, jak to někdo zkoušel přede mnou. Asi po dvou hodinách hledání se vracím na cestu a zkusím to znovu. Koukám do GPSky a vypadá to, že trasa cesty se shoduje s potokem. To nemůže být ono! Ale jo, někdo tu šel, tak to asi bude ono. Než se vydám potokem nahoru, teda cestou, tak se nejdřív najím. Je kolem půlnoci, odkládám kolo, sundám batoh, zuju boty, očistím nektarinku od bahna a psychicky se na další tlačení..

Medvěd

Mezitím slyším nějaké praskání větví a chrastění v křoví. Asi padesát metrů pode mnou, vypadlo z křoví na cestu něco velkého, huňatého… prostě medvěd. A je to tady. Celou dobu nás tím strašili, připravovali nás na něj a teď ho tu mám. Tolikrát jsem slyšel, co mám dělat, tak si to můžu vyzkoušet na ostro. Dělám hluk, zkouším chrastit větvemi, fasovanou rolničku mám někde v batohu, pepřák taky. Medvědovi je to ale jedno, rozhlíží se napravo nalevo (spíš teda větří) a jde ke mně. Ne, že by šel po mně, spíše mě ignoruje, ale míří směrem ke mně. Couvám tak po rozbahněné cestě (jen v ponožkách), přitom stále zkouším dělat hluk. Medvěd se o mě ale nezajímá, zastavuje se u mých věcí a začíná žrát moji cyklotretru.

Co to sakra je? Nevěřím svým očím, ale halucinace to nejsou, vyspanej jsem dobře, to se mi snad zdá! Schroustal tretru (i s kovovým zámkem) a pustil se do druhé. Po počátečním zmatení se mi vrací chladná úvaha a přemýšlím, co kde mám a co asi ten medvěd udělá, až dojí i tu druhou. Střídavě na něj svítím čelovkou, abych ho měl pod kontrolou a střídavě zase ne, abych ho moc neprudil. V batohu mám šunku a sýr, tak ten mi asi rozsápe, v kapse na rámu mám sušenky, tak kapsička to asi taky nepřežije bez úhony… Medvěd dojedl tretry, čichl k batohu a zmizel zase v křoví.

Co to? Wtf! Stojím v ponožkách na rozbahněné cestě, prší a jsem z toho trochu mimo. Chvíli se neodvažuji zpátky ke svým věcem, ale pak na nic nečekám, popadám batoh a kolo a bosky sbíhám cestu dolů. Když se cesta trochu umoudří, sedám na kolo. Ono je celkem jedno jestli budu mít nohy rozedřené od kamenů na cestě neb od zámků.

Jsem dole, na asfaltu a přemýšlím co dál. Nemám boty, žádný – jel jsem přece na lehko. Do Martina je to nějakých 40-50 km, zkusím to dojet bosky a tam sehnat boty. Nic jinýho mi taky nezbývá. I když tomu sám moc nevěřím. Když si vzpomenu, jakej problém jsem měl sehnat boty velikosti 48, tak si moc velké naděje nedělám. Ale zkusím to..

Po asi dvaceti km jízdy bosky po asfaltu už nemám na to jet dál. Je asi půl druhé ráno, jsem v Nolčově a zastavuju u stříšky nad pumpou a přemýšlím co dál. Teď boty každopádně neseženu, nejsem si schopen pro ně ani dojet. Ráno moudřejší večera: Píši SMSku organizátorům a jdu spát, ráno to snad nějak vyřeším. Od této doby začíná příběh o snězených botách žít vlastním životem. Ráno (5. den) se vydávám do Martina zkusit sehnat boty. Cestou se zastavím v sámošce v Podhradie si koupit snídani. Když si to mokrý a špinavý šinu v ponožkách samoobsluhou, nevěřícně na mě kouká starší místní pán a po chvíli se ptá, co se stalo. Líčím mu ve zkratce svůj příběh, načež mě vede ke svému domu. Za nedlouho vychází z nějaké kůlny a se slovy „to mal syn iba do krčmy“ mi podává roztrhané boty. S díky tento dar přijímám a zkouším se do nich vejít. Jsou asi o číslo a půl menší, takže chodidla dále trpí, skoro se rozpadají, ale dá se v nich jet. Mám zase boty!

Pokračuju tedy dál a přemýšlím nad posledními událostmi. Pořád jsem prohlašoval, že těžko dělat prognózy, protože cestou se může stát cokoliv. Pod pojmem cokoliv jsem však nemyslel, že mi medvěd sežere boty a seženu nové boty v nějaké zapadlé vesnici. Taky mi není jasné, proč jezdil jeho syn do hospody v SPDčkách. Jezdit do hospody a z hospody na kole je poměrně rozšířený, obzvláště mezi šumperskými orientačními běžci, ale co vím, tak v SPDčkách nejezdí. Já jet z hospody v SPDškách, tak si nejspíš rozbiju hubu. Ale co, jiný kraj, jiný mrav…

A tak v těch botech jedu celý den a poměrně to odsýpá. Martianské hole, krátká zastávka v depu v Hričově, v 8 večer jsem na hranici CŘ/SR. Posilněn řízkem a v optimální pohodě pokračuji dál po hřebeni. Hřeben Javorníků vypadá zprvu krásně, dlouhé rozhledy, cesta plná bahna, přichází tma, tlačení na Makytu, další tlačení, Lidečko, tlačení, přichází ráno, Vizovice, trochu asfaltu i tlačení, asfalt, Bystřice pod Hostýnem, Lipník, najednou to nějak jede a ubíhá. Jak to však ubíhá, postupně se z toho vytrácí výzva a zjišťuju, že mi další jízda nic nedává.

Není o co ani s čím bojovat. 1000 mil nebylo od počátku závodem (alespoň to bylo prezentováno tak, že jde o to dojet, a závodní tendence jsem u nikoho nezaznamenal), ale spíše výzvou. Jenže jakou vlastně? Závodit se nezávodí, časový limit to nemá. Jde jen o to to dojet. De facto i teď, když píšu tento článek, čtyři dny po tom, co jsem opustil trasu, bych se dle pravidel závodu mohl jakýmikoliv veřejně dostupnými prostředky vrátit na to místo „do závodu“ a pokračovat někde uprostřed pole.

Vždy, když jsem jel nějakej závod, tak jsem vyznával heslo bojovat až do konce. A když jsem se podíval na svoje parťáky, věděl jsem, že to je ten správný přístup. Teď tu ale parťáci nejsou a bojovat není s čím. V tomto pojetí „závodu“ mi prostě něco chybí. Možná to je ten soutěživý prvek závodit s jinými nebo bojovat s limitem. Možná je to ta výzva. Určitě mi tam ale chybí ten týmový prvek. Jsem prostě týmový hráč. Jel jsem několik dlouhých týmových závodů, a když jsem viděl parťáky z týmu, jak dřou, tak jsem věděl, že tohle je to, co mě baví. Tady jsem jel celou dobu vlastně sám, a krom první noci asi jediný, kdo jezdil i přes noc.

Když jsem se hlásil na tuto akci, říkal jsem si, že to bude něco jiného. Jel jsem několik dlouhých závodů, ale v týmu. Tohle je jiné právě tím, že člověk jede sám. A taky tím, že se vlastně nezávodí. Evidentně mi to, že je něco dlouhé (a to tak dlouhé, že i kdyby to bylo o polovinu kratší, tak by to pořád bylo dlouhé), nestačí. Chybí tam ti parťáci, se kterýma to člověk sdílí.

Nedávno jsem prohlásil, že když člověk nedokončí závod, tak mu něco chybí. Teď nemám pocit, že by mi něco chybělo. Ani nemám ani pocit, že bych se nějak pral s tratí. Byla dlouhá, to ano, ale při názvu 1000 mil adventure se s tím počítá. Tři dny pršelo, byla zima a bahno, ale to se ostatně taky nestalo poprvé. Že jsme někde hodně tlačili, taky není nic neobvyklého, často tlačíme ještě víc (obzvláště v Polsku). Vlastně jediné, s čím jsem se chvíli pral, bylo moje kolo. Je to trochu paradox, protože bych čekal, že kolo by mělo mít mým nejvěrnějším společníkem a společně s ním se budu prát s nástrahami trati. Ale potíže s kolem potíže s kolem se mi podařilo přestát, přišel medvěd a pak postupně přišlo prázdno. Nicméně kdybych to nezkusil, nevěděl bych to. Takže ve finále jsem za tu zkušenost rád.

Jsem ale rád, že jsem měl možnost se této taškařice zúčastnit, a že jsem se jí zúčastnil. I na zhruba poloviční trati jsem si užil dost dobrodružství. Také jsem ale rád, že jsem skončil právě tam, kde jsem skončil.