Radost, tma vztek a zoufalství aneb M ČR v Rogainingu 2006

Letos konečně poprvé jsem se vydal na klasickej 24 hodinovej rogaining. Aby toho nebylo málo, tak před týdnem si dal Tvrďáka a v pondělí mě čekala obhajova bakalářky a státnice

S Luckou, Voj?asem a Sábou (další dvojice) jsme v pátek večer dorazili do Jižních Čech, kde už vše žilo rogainingem. Startovalo se až v sobotu ve 12 ale závod začal už v 10 kdy jsem si vyzvedli mapy. S Luckou vymýšlíme to nejvypečenější pořadí kontrol a postupy. Zvítězila varianta na jeden zátah. Zpočátku na sever jako had (tedy sebrat všechno), postupně se přesunovat do kopcovitějšího jiho, kde to už podle času odrbat…

Zpočátku jde všechno podle plánu.. kontroly sbíráme celkem snadno, běží se nám dobře, mapa víceméně sedí. Jen počasí nespolupracuje a tak se střídá déš? s vedrem. Na běh je relativně příjemně, avšak nohám to nesvědčí – mám neustále mokro v botách a už od startu mi ryje jeden prst do druhýho. Celkově jsem nohy dost podcenil – náplast i Ibuprofen jsem nechal ve stanu, ani návelky nemám, do bot mi tak padá spousta mokrýho bordelu. První část (asi 8 hodin, víceméně do setmění) je i tak dost radostná.

Přichází noc a hned to jde poznat. Tempo se mírně zpomaluje, ale hlavně vyrábím víc mapovejch chyb než bych si předtsavoval (hlavně v dohledávce). Postupně se přesunujeme do západní části mapy a ani mapa už není co bývala. Čím dál tím víc nemohu pochopit smysl dávání kontrol na jiné objekty než jsou kresleny v mapě (např. nakreslená je křižovatka cest a kontrola je o 50 metrů vedle na výrazným stromě. Bohužel někdy je kontrola vedle na popise „sedlo“, což dle turistické mapy může být kdekoli v oblasti 200×200 metrů.) Nohy postupně dostávají víc a víc zabrat, ale v rámci možností se dá běžet.

Pomalu se rozednívá, hodláme tak zrychlit a opět výrazně zlepšit mapování. Bohužel mapa se nezdá nic moc ani ve dne. Kontroly jsem stále víc na nic neříkajícím popisu vrchol či kopa nebo na něčem jiným než jsou kreslený. Celkově se nemohu zbavit pocitu, že popisy jsou vyrobeny hlavně, tak aby závodníky vytočili. Často neexistuje jiná přístupová cesta než přes ostružiny, hustník, bezinky, kameny.. no prostě bynec. Nohy se ozývají čím dál víc. Vždy, když se snažíme bežet, tak důrazně protestují. Píše se asi tak 7. hodina ranní a pořád máme spíše náskok proti plánu. Jsem nakvašenej, ale vymýšlím stále další kontroly a pytle, který bysme mohli pobrat. Máme totiž pořád přece dost času.

Najednou nemáme žádnej čas a nestíháme. Nohy naprosto nespolupracují. Nejde o svaly, ty by v klidu běžely, už mne ani nebolí lýtka či stehna, za to chodidla prostestují a odmítají došlapovat. Naše ultrapomalý tempo v kombinaci s jednou slabší dohledávkou tak má za následek, že musíme naprosto změnit plán, víceméně prcháme do cíle. Už zase bojujeme s limitem, bohužel… Jenže nám to nejde. Neběží mi to, ale teď už musíme. Nohy pálí naprosto pekelně při každém dopadu, cítím i ten nejdrobnější kamínek na cestě, ale nic jinýho než běžet mi nezbývá. Běh to moc nepřipomíná. Běžím jak zpomalenej pavouk, nebo možná jak paragraf z hemeroidy, prostě radost pohledět:)

Nakonec vynecháváme skoro vše, po cestě berem jen jednu 80ku a s tříminutovou „rezervou“ doposkakujeme do cíle. Tam utrpení dostupuje vrcholu, adrenalin odpadá a bolest vzrůstá. Kamkoli dojít je boj. Nohy vypadají peklně – jsou takové.. pekelné 🙂 Posléze koukáme na výsledky – 4. místo není za daný situace zlý, přestože to je prostě to 4. místo a na začátku jsem pomýšlel výš.
Ale co už příště snad nepodcením svoje nohy. Celou dobu jsem uvažoval jestli to mám zapotřebí? Je jasný, že nemám. Je taky jasný, že do toho příští rok zase půjdu.

Výsledci jsou tady.

Pozn: Rogaining je sice netradiční, ale ukázal se být jako vhodnou psychickou přípravou-relaxací před obhajobou a státnicí.

1 Response

  1. redkvycka

    hej, ani nevis jag vam ten zavod zavidim… jenze ja ted na nejaky zavodeni, jag se zdam, ted muzu jeste nejmin do podzima zapomenout:o( zkousela jsem behat tu ve Skotsku a je to furt nic moc:o/

Leave a Reply


devět − = 4