Jesenický Tvrďák 2006, po desáté

Je sobota, 17.června 2006, půl páté ráno. Slunce ještě nepraží a odevzdávám kolo na odvoz společně s pytli do dep. Ještě udělat ionťák a můžu na start. Za chvíli už stojím společně s malou tlupou chlapů na startu a za chvíli to vypukne.

5:00. Vyrážíme, čeká nás 16 km běhu na Ovčárnu, první půlka rovinatá druhá dokopce. Profil vypadá hrozivě, na běh si věřím, začínám rychleji, protože přece první půlka se běžet dá a druhá je tak do kopce, že tam skoro všichni půjdou :) Hmm, tak chyba. Od půlky sice se začíná stoupat, jenže jen po štěrkových cestách a běžet se to dá. Teda dalo by se, kdybych mohl. Předbíhá mě i Tomász, ja pierdole. Trápím se a na konci dívčí trasy jsem snad poslední. Trochu se rozbíhám, předbíhám ňáký závodníky, následuje krátký canyoning – běh korytem potoka, ale nohy mám pořád tuhý. Napadá mě přísloví „nezáleží na tom, kolikátý skončíš, ale hlavně že se nadřeš“. Když už můžu konečně běžet, tak to na to není terén, to nám to pěkně začíná. Konečně Ovčárna. Rychle se nazout do SPDček a vzhůru vzhůru na kole na Praděd.

Při sjezdu dolů si všichni pěkně odpočinem, někteří i nají, je skoro ideální počasí. Jede se skutečně dlouho a svižně, napadají mě myšlenky jaký to asi bude jet tohle nahoru o několik hodin později. Na plavaní jsem stále jako jeden z posledních, před bazénem potkávám zabandážovaného Marka. Na plavání raději obětuju pár minut a šetřím nohy, budou se ještě hodit. Rychle převlíct a z bazénu hurá na kajak. V minulých letech jsem se na kajaku trápil, ale tentokrát nás čeká kajakovo-orienťácká taškařice, navíc jsem teď na kajaku něco najezdil (díky Jíro!). Tak to snad bude lepší. Po cestě si odskočím na střelnici, kde se ale čeká fronta. A já se tak hnal! Střelmistr kouká dalekohledem, a sděluje mi jak malý kousek mi chyběl (tom ě opravdu pomůže:), ale jeden trefenej terč je pořád za trestnej okruh. Ale jsem v kontaktu s dalšími závodníky a to mě zas motivuje. Jedeme dál.

Kajak se odehrává tradičně na Hartě, vyjímečně se střídají kajakové okruhy s orien?áckým a naprosto vyjímečně nejsou na Hartě vlny. Začíná drobně poprchávat, počásí na pohodu. Kámen velikosti dlažební kostky, který po mně vrhnul nějaký nerudný rybář, je tak jediným problémem po cestě k prvnímu orienťáku. Orienťák je celkově docela vtipnej, mapa 1:5000, všechno je blízko, bohužel mapa moc nesedí. A další kajakovej okruh a další orienťák. Mapa sice nesedí, ale ony dokonce i kontroly jsou jinde. Ne moc, jenom kousek, ale pár minut je člověk hledá pokud nemá štěstí. Díky proložení orien?áku s kajakem a rozdílnýmu pořadí okruhů není poznat kdo je vlastně vepředu a kdo vzadu (nejedou se debly a nemám na mysli háčka ani zadáka), takže se potkávají všichni na jednom jezeře. Překvapivě postupně předjíždím dost pádlistů, avšak borci na sjezďácích mi dávají kotel. Tak ještě jeden orienťáckej okurh, tentokrát bez překvapení a přes kontrolu hurá na souš.

Tradiční srnčí guláš bodne, vzít si vercajk na lezení, SPDčka a šup na kolo. Na kole mi to jede, potkávám závodníky, třeba bude nějaká spolupráce. Nakonec se jeden z nich chytá do háku, ale po několika kilometrech se ohlížím a jedu opět sám. Vjíždím do Karlova a už se těším na lezení. Jenže tam je fronta a půl hodiny si počkám. Mezitím na lezení doráží ti, který jsem potkal na kole či na kajaku. Cesty sice lehký, ale jejich málo, takže se tvoří fronta. Nakonec doráží i televize, že bych se objevil ve zprávách? :)

Ještě vysupím nahoru na Novou Ves, postupně měním převody na lehčí a lehčí, i cesta je pořád menší a menší. Potkávám borce, co už běží horskej orienťák, musí tu už sakra někdě být ta Nová Ves. Chybná dohledávka na závěr mě stojí pár minut, co už. Tak už jenom dvě disciplíny. Večer hrajeme s Ghanou, tak to snad stihnu, už myslím na pitomosti. Horskej je sice krátkej, ale zase mi to vůbec neběží, je v něm navíc i boulder, asi jako bonus. S boulderem jsem se zbytečně dlouho zadrbal, dobíhá mě Voj?as, kterýho jsem viděl naposled na lezení. Do kytek! Protože mi to dneska vůbec neběží, tak mi i utíká a od té doby jsem nepotkal už nikoho. Horskej je naštěstí krátkej a cíl je blízko.

Už jenom trestnej okruh, nazout se do kola a rychle na MTBO. Najednou ale nikde nikdo, všichni buď daleko přede mnou nebo daleko za mnou. Jakoby bych už neměl o co závodit, šlo jenom o to to dojet. Několikrát nejistě odbočuju, jedu pomalu, sám se musím hecovat, cesta se vleče, po cestě mám potkat kontroly, ale ty pořád nikde. Konečně kontrola, tady to znám, paráda a jedu zase do kytek. Tak ne, tudy ne, hlůedám značku, vida ji! A už se to blíží.. CÍL. Konečně cíl! Hurá, jsem v cíli. Vodu, pivo! Už mám po krk všech těch ion?áků!

Chvíli na to – vyhlášní, pivo, úklid a fotbal. Jsem opět pekelně unavenej, ale ne tak pekelně jako v předchozích letech. Minulej rok jsem musel kvůli nemoci vynechat, na tenhle ročník jsem se fakt těšil. Byl ale naprosto jinej, nečekanej. Disciplíny, kde jsem si věřil (běhy) se mi, snad kromě OB, vůbec nevyvedly, naopak kde jsem nic nečekal, se docela dařilo . Ani ta únava nebyla tak pekelná jako jindy. Vlastně se mi kromě těch běhů závodilo docela dobře.

Pekelná únava nakonec přišla, ale přišla až doma. Zničil jsem se, bolí mě nohy, mám troje mokrý boty a zaprasený kolo, ale příští rok do toho určitě zase pudu. O tom to přece je, ne? :)

1 Response

Leave a Reply


− dva = 0